Klamm: Zásluhy nemají s kulturou nic společnýho

Pokud, tak ho budete znát spíš coby hudebníka, ovšem Jan Klamm je taky editor obtýdeníku A2, který v současné době, podobně jako další menšinová kulturní periodika, neprožívá nejlepší období díky tuzemským grantovým podmínkám... Budete ale překvapeni, jak se na to dívá jeden z aktivních tvůrců obsahu i „společenských komentátorů“, v kontextu veřejné diskuze na toto téma je jeho hlas poněkud... netradiční. „Je přitom pravda, že stát by měl kulturu podporovat hlavně proto, že je to v jeho vlastním zájmu: subvencovaná kultura je pro něj bezpečnější, je snáz kontrolovatelná a korumpovatelná. Větší potenciální nebezpečí pro stát či systém vždy hrozí z oblasti, která je na nich nezávislá.“ Jan Klamm, jinak také muzikant z okruhu KLaNGundKRaCH, člen někdejších Kaspar von Urbach nebo následujících RUiNU a No Pavarotti, šéf labelu Blood in the Boat. Rovněž promotér a jeden ze strůjců série A2+, uvádějící tvůrce z českého i zahraničního uměleckého okraje. (Nejbližší akce: A2+, pojem nejen americké noise-rockové scény v Café V lese.)

A2 říká, že Zvíře nikdy nespí. Jak je to teď, v době krouhání kulturních grantů a další (možné) výměny ministra kultury, zvíře stále nespí? Není na odstřel?
Pokud bych to bral doslovně, tak „na odstřel“ rozhodně není, protože je čím dál tím jasnější, že jde o zvíře, které se nehubí střílením. Na tvory tohoto typu se používá spíš biolit nebo granule jedu. Moje interpretace sloganu – jedna z mnoha – se nese v duchu parazitismu. Ona zvířeckost, kterou bych rád viděl v našem pohybu na kulturní scéně, není podmíněná aktuální politickou situací, ani ji neovlivňují škrty v rozpočtu ministerstva kultury. Jde zkrátka o nezničitelnost.

Nedávno se tzv. kulturní obec spojila k jednotnému boji proti likvidaci živého umění, ale já osobně nevěřím, že by tato jednotnost, která je vlastně dost umělá, mohla v dlouhodobějším horizontu přinést nějakou zásadní změnu v tom, jak na kulturu nahlíží většina společnosti. V situacích, jako je ta, která nastala na začátku roku, se často zdůrazňuje, jak strašně je živé umění zásadní a důležité pro budoucnost společnosti, státu, světa – a trochu přitom hrozí, že se kulturní pracovníci a angažovaní umělci tím přehnaným konstruktivním přístupem začnou znemožňovat sami před sebou. Lidé, kteří s kulturou nemají nic společného, se požadavkům na podporu umění většinou buď vysmívají, anebo se nad nimi pohoršují. Nejen že nepociťují to, že umění je důležité i pro ně, ale ani je ničím neděsí – maximálně je dráždí, že těch pár drobáků z jejich daní by mohlo jít na něco užitečnějšího.

Sledujeme-li situaci kolem škrtů ministerstva kultury i to, jaký má ohlas ve společnosti, není možné nevidět, že podstatná část viny za současný stav leží na samotných obětech: diskurz lidí pracujících v kultuře ovládlo bolestínství a kverulantství. A prostá otázka, na kterou neustále narážejí, proč by měl stát finančně podporovat kulturu, která si na sebe nevydělá?, je zpravidla uráží do tak velké míry, že na ni nedokážou klidně a bez emocí odpovědět. Je přitom pravda, že stát by měl kulturu podporovat hlavně proto, že je to v jeho vlastním zájmu: subvencovaná kultura je pro něj bezpečnější, je snáz kontrolovatelná a korumpovatelná. Větší potenciální nebezpečí pro stát či systém vždy hrozí z oblasti, která je na nich nezávislá. (Čímž samozřejmě nemyslím případ, kdy někdo po nocích pořádá hardcoreové koncerty, opovrhuje kulturními granty a přes den pracuje jako Junior HR specialista u Philip Morris.) Na příjemcích grantů pak je, aby se z toho drobného, mrštného a akceschopného zvířete-parazita nestala jenom tlustá žába na prameni.

Nedávno jsem četl sloupek Tomáše Turka (šéfredaktor Radia Wave), kde vyjadřoval podivení v tom smyslu, že Radio Wave je stále považováno za elitářskou, nepřístupnou, intelektuální a uzavřenou záležitost. Byl jsem překvapený, tohle mě v souvislosti s Wave nikdy nenapadlo. Taková ádvojka je potom hyper-intelektuální – nebo není?
No jo, co na to říct…? V první řadě nemůže být pochyb o tom, že rádio jako Wave by mělo mít v rámci veřejnoprávního rozhlasu jednoznačnou pozici, a ne o svoje místo neustále bojovat. To, že je někým považováno za „elitářskou, nepřístupnou, intelektuální a uzavřenou záležitost“, svědčí jen o tom, že je tu fakt něco špatně. Veřejnoprávní média jsou sto let za opicema a o stavu českých rádií nemá smysl vůbec mluvit. Člověk vychovávaný posledních dvacet let českými rádii zřejmě vůbec nedokáže snést, když se najednou ozve něco, co do té doby nikdy neslyšel. Když jsme měli na Radiu 1 jednou za dva týdny v noci pořad In the Bed, občas nám tam lidi psali, že nám to tam nějak píská a jestli se nám náhodou něco neporouchalo. Což se tedy někdy stalo, protože jsme často pouštěli z walkmanů (na R1 totiž zřejmě vyhodili kazeťáky s příchodem prvního cédéčka) a občas nám nehrál jeden kanál, ale to asi nebyl ten hlavní problém…

Ale zpět k otázce: jasně že je A2 hyperintelektuální, i když doufám, že ne úplně ve všech ohledech. A pořád mám pocit – vedle toho, že tu pořád žije dost „hyperintelektuálů“ –, že tady jsou potenciální čtenáři, hlavně ve větších městech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kteří Ádvojku, hlavně asi vinou naší nedostatečné propagace a mimopražské distribuční sítě, neznají a které bysme mohli oslovit.

A nesouvisí to s tím, že „máme takovou kulturu, jakou si zasloužíme“?
Skutečné kulturní hodnoty se naštěstí od toho, co si jako společnost zasloužíme, až tak úplně neodvíjí. Je to, jako když v Unforgiven říká Gene Hackman Eastwoodovi: „Nezasloužím si, abych takhle umřel, zrovna jsem stavěl barák…“ Eastwood procedí: „Zásluhy s tím nemaj nic společnýho,“ a vpálí mu kulku přímo do srdce.

Můžeš mi jemně nastínit kolotoč při tvorbě dvoutýdeníku?
Jemně to snad ani nastínit nejde, spíš jako výjev z nějakého hardcore porna... Redakce je dost početná, ale vzhledem k tomu, že skoro všichni potřebují k tomu, aby se uživili, ještě další zaměstnání, na poradách se občas scházíme spíš v menším počtu. Dá se tedy říct, že nás je tak akorát na to, abysme ve chvíli, kdy je několik lidí mimo kvůli jiné práci, někoho skolí chřipka, někdo hlídá děti, jeden si doma podřezává žíly, další je na odvykačce, pořád budili zdání fungujícího kolektivu.

A je možné takhle udržet deadliny? Jak dlouho dopředu je jasné téma čísla?
Některá témata jsou daná dlouho dopředu, jiná se hledají na poslední chvíli – přece jenom jsme letos začali už devátý ročník a je čím dál tím těžší se neopakovat a vymýšlet pořád nová tematická čísla. Deadliny jsou samozřejmě problém, často je nedodržují autoři, na které je těžké se zlobit už proto, že autorské honoráře jsou naprosto směšné, a problém s nimi mají i redaktoři. Na ně je sice možné se zlobit, ale je to asi to jediné, co se dá dělat. Poslední dva dny před odesláním novin do tisku tak spíše než redakční práci připomínají adrenalinový sport.

„Publikované texty mají akademické zázemí, ale punkový přístup“ – co to znamená?
Tahle věta se odvíjí z dřívějšího propagačního sloganu Ádvojky, který tvrdil, že jde o časopis pro pankáče i akademiky. Asi bysme si všichni přáli, aby to platilo, ale obávám se, že to předpokládá dvojí iluzi – o pankáčích i o akademicích. Když se budeme bavit na úrovni produkce, je myslím dobře vidět, že členové redakce i převážná část autorů vzešla z akademického prostředí, ale zároveň v Ádvojce mají prostor témata, myšlení i způsob psaní, které jsou pro akademický diskurz tabu. Akademické psaní, jak se uplatňuje v časopisech a sbornících, které jsou de facto jen pro vědce a studenty, si u nás většinou dává strašně moc záležet, aby do něho nepronikla ani špetka hravosti a hlavně aby bylo dokonale apolitické. My se snažíme o opak, i když musím říct, že v obou ohledech máme pořád rezervy. V politicky zaměřených textech bych rád viděl víc subverze, jak v myšlení, tak i na úrovni psaní, jazyka, a rozhodně by našim textům neuškodilo víc lehkosti, humoru, zkrátka trochu víc akcentovaný herní prvek.

Jak se daří hudebním produkcím z cyklu A2+? Protože jsi muzikant a zároveň i promotér, máš dostatečné zázemí i srovnání. Je to pod hlavičkou ádvojky jiné?
První ročník A2+ podle mě ukázal, že pravidelný cyklus akcí, na kterých se kromě dominující hudby prezentují i jiné oblasti (film, literatura, divadlo, audiovizuální performance, ale taky třeba „gastronomie“), má smysl. Díky kontaktům, které jsme získali během let, kdy jsme podobné akce, byť v menším rozsahu a ne tak často, pořádali pod hlavičkou KLaNGundKRaCH, a také díky skromnému grantu od ministerstva kultury se nám povedlo do Prahy přitáhnout spoustu zajímavých hudebních projektů a vedle nich dát prostor i domácím tvůrcům. Pořádat tyto akce v rámci A2 znamená, kromě toho, že je vždycky alespoň šance, že se na organizaci bude podílet víc lidí, větší publicitu a tím i o trochu větší návštěvnost. Samozřejmě se nám nedaří pravidelně přitáhnout davy návštěvníků, ale to popravdě řečeno nikdo, kdo má aspoň mlhavou představu, jak akce tohoto typu nejen u nás, ale kdekoli v Evropě probíhají, nemohl očekávat. Na hudební experiment nikde nechodí lidi po stovkách.

Jako příjemné překvapení pak musím hodnotit festival KontrA2punkt, na němž se v září ve dvou dnech představilo osm projektů pokrývajících rozlehlé hudební území od alternativního hip hopu přes volnou improvizaci, noise, hybridní elektroniku až k psychedelickému rocku. Na základě poměrně vysoké návštěvnosti jsem na chvíli dokonce podlehnul optimismu – skoro to totiž působilo, že nadžánrové, hybridní akce, nebo jak to nazvat, je přesně to, co tady schází. Další koncerty mě z toho zase vyléčily.

Proběhne i letos Knihex?
Jestli nenastane nějaká katastrofa, Knihex by se měl uskutečnit i letos. Pouliční festival malých nakladatelů, který vznikl ve spolupráci A2 a nakladatelství Lipnik v roce 2011, se zejména v prvním svém ročníku ukázal jako dobrá příležitost, jak upozornit na minoritní vydavatelské aktivity, které nejsou v mediální džungli příliš viditelné. Na loňském Knihexu se negativním způsobem podepsalo počasí, ale s tímhle rizikem se prostě musí počítat. Tenhle způsob prezentace je naprosto nezbytným krokem, pokud se chceme udržet při životě.

Co čteš kromě A2? A kdyby ádvojka nebyla, kam bys psal?
Vzhledem k tomu, že ob číslo dělám hlavního editora a po dokončení novin mám vždycky pocit, že jsem prodělal lobotomii, musím přiznat, že toho zas tak moc číst nestíhám. Léta sleduju HIS Voice, bratislavský časopis ¾, který bohužel poslední roky nevychází moc často, ostatní noviny a časopisy spíš nepravidelně. S psaním se to má podobně: Ádvojka mě dost zaměstnává, že ani moc nepřemýšlím, kam bych psal, kdyby nebyla. Pravidelně teď píšu už jen krátké texty do časopisu Pižmo, což je možné asi jen díky tomu, že jde o čtvrtletník. Dříve jsem občas psal do HIS Voice a rád na to zase někdy navážu. V zásadě bych psal asi kamkoli, kde by o můj způsob psaní stáli, a upřímně řečeno si nemyslím, že těch možností je moc.