Knoflenka: Nejzásadnější věci v životě

Lenka Morávková alias Knoflenka se letos objeví na festivalu Colours of Ostrava v roli “sparingpartnerky” Williama Close se svým Bohemian Cristal Instrumentem. Podpoří tak jeho show s (nad)pozemskou harfou The Earth Harp, jejíž struny se tánou až 200 metrů do dáli. Půjde-li o eskamotérský kousek nebo o právoplatný koncert, se nechme překvapit. O jejich kolaboraci a jejím studijním pobytu v LA je tento rozhovor, který navazuje na dva roky staré interview, jež jsme spolu vedli pro His Voice.

Na letošních Colours budeš vystupovat spolu s Wiliamem Close and The Earth Harp, což slibuje spojení unikátních instrumentů. Jak jste se dali dohromady?
Williama jsem viděla hrát poprvé minulé jaro na kalifornském festivale Lightning in a Bottle. V podstatě mě hned napadlo, že by ho mohl zajímat můj nástroj. Sehnala jsem si na něj kontakt, domluvili jsme se na rozhovoru pro Čajovnu na Radiu Vltava a rovnou mě požádal, abych přivezla svůj nástroj do studia. Dali jsme si jednu zkoušku a bylo jasné, že nástroje k sobě sedí. Odjížděla jsem v tu dobu do Čech na léto a dohodli jsme se, že jestli bude možnost, dáme dohromady společný koncert. Ten nápad jsem pak představila Jirkovi Moravčíkovi během Folkových prázdnin, kde jsme oba přednášeli na kolokviu. Jeho to zaujalo, předal to ředitelce festivalu Colours of Ostrava a pak jsme se začali domlouvat konkrétně.

V čem bude spočívat váš společný live projekt?
Scházíme se u Williama ve studiu v Malibu, kde zkoušíme, nahráváme a já si to pak beru domů a s materiálem dál pracuju anebo dělám na nových skladbách, které pak zkoušíme. William přiveze část svoji americké kapely, možná budeme mít i dva české hosty.

Už přes rok žiješ a studuješ v Kalifornii, v Los Angeles. Jak to chodí na tamní experimentální scéně?
Zatím nevím. Doteď jsem byla zavřená ve škole a neměla možnost ani vystupovat, ani tvořit. Začínám naplno až teď, kdy jsem si dala na univerzitě odklad a zažádala o nové vízum 01 pro “exceptional artist”. To jsem dostala a tak konečně můžu legálně hrát a být placená. Každopádně na alternativní scéně je to dost bída, co se týče podmínek. Kluby nejsou zvyklé platit za koncerty nebo jsou to umělecké prostory nadšenců, kteří nemají žádnou finanční podporu, technika na místě minimální, jste rádi, když je tam zvukař. Zřejmě i díky těmhle podmínkám fungují jako dobrá komunita, která se bezmezně vzájemně podporuje. Na druhou stranu místa jako The Broad, kde jsem hrála v únoru, jsou naprostý luxus. Skvělý profesionální tým, který pro vás udělá první poslední, snoví zvukaři, měli jsme dokonce vlastní rozkošnou “artist liason”, která se starala pouze o naše potřeby po celou dobu zkoušek.

Je možné se v té bezbřehé konkurenci zásadně prosadit díky svým kvalitám či nápadům, nebo je to jako tady spíš o známostech?
Určitě je možné se prosadit, ale taky je to o známostech – kdo si vás přijde poslechnout, koho potkáte. Být na správném místě ve správný čas a udělat ten správný dojem. Networking je důležitá součást práce hudebníka, dokonce se to na UCLA i vyučuje. Hudebně můžete růst donekonečna, je tu tolik inspirací, že se nikdy nenudím a neustále mě to posouvá dopředu. Takže prosazení se je pouze jedna proměnná z celého procesu, celá cesta je zajímavá, ať vede, kam vede. Pro mě je hlavní pocit, že jsem na místě, kde mám právě být, a dělám to, co mám dělat.

Tobě se podařilo vystoupit letos i v rámci prestižního TEDexu a předvést tam Bohemian Cristal Instrument širšímu publiku. Jak se ti to poštěstilo?
TED je celosvětová síť prezentací inovativních speakerů, a TEDx je jeho lokální mutant. V podstatě se jedná o patnáct minut, kdy před publikem, které v mém případě představovalo pět set lidí v plném sále, představíte svoje myšlenky, nápady. Prezentují se tu i hudebníci, např. Kaki King, Pamelia Stickney, Bora Yoon. Já byla pozvaná představit svůj nástroj a zahrát. Přípravy byly několikaměsíční a dost náročné. Musíte se scházet s organizačním týmem, sepsat příspěvek, vybrat vizuál a detailně s nimi všechno probírat a nazkoušet. Angličtina není můj hlavní jazyk, takže jsme řešili akcent, výslovnost, ale šlo to docela hladce. Samotná akce jsou nervy, ale já měla v ten den ještě koncert jako My Name Is Ann na festivalu v Los Angeles, takže jsem byla vůbec ráda, že jsem stihla dojet dvacet minut před začátkem mého příspěvku, převléknout se, nechat se napojit na mikrofony a vyběhnout na podium. Neměla jsem čas nervovat se v zákulisí.

Můžeš říct něco bližšího o svém “skleněném nástroji”?
Bohemian Cristal Instrument je unikátní kus, jediný svého druhu na světě. Jedná se o après Baschet sochu, kterou konstruktéři a zvukoví experimentátoři bratři Baschetové vytvářeli už od padesátých let. Původní Cristal Baschet, který je předlohou mého nástroje, je ovšem orientovaný horizontálně jako klavír a skleněné tyče jsou transparentní, křišťálové. Můj má originální design, který jsem navrhla před stavbou - je vertikální, dá se rozevřít jako vějíř a sklo je modré a žluté.

Nástroj vznikl tak, že jsem se před pár lety v Barceloně seznámila s následovníkem bratrů Baschetových Martím Ruizem, který vede na barcelonské akademii umění dílnu Metaludic Baschet. Jelikož pocházím z Jablonecka, kde skla máme opravdu hodně, a věnovala jsem se zvuku skla v několika předchozích projektech, zajímala mě možnost vytvořit nástroj z českého skla. Martího jsem přivezla do Nového Boru, kde jsme pro Mezinárodní sklářské symposium postavili první český Cristal Baschet, později nazvaný Bohemian Cristal Instrument. Nástroj byl dlouho v novoborském muzeu a neměla jsem k němu přístup. Až po pár letech a s pomocí grantu od města Pardubic jsem si ho odvezla s sebou do Kalifornie na doktorát. Tady se mu konečně můžu věnovat víc.

Budeš ho prezentovat i na desce, nebo je to nástroj jen pro live performance?
Album plánuju, ale ne v nejbližší době. Cítím, že nechci nic uspěchat, chci tomu dát čas k uzrání, zkoumat naše potenciály ve vzájemné interakci. Připadám si jako ve vztahu, kde se dva ještě poznávají a snaží se najít harmonickou cestu soužití. Zatím chci skládat, zkoušet nové věci, hrát sólově nebo i s dalšími lidmi a prostě se oťukávat. Mám pocit, že je to živý tvor, musím k němu přistupovat s respektem a netlačit na pilu.

Z tvého klipu, kde hraješ na svůj nástroj na rozkvetlé louce v kalifornské poušti, se stalo virální video. Dnes má na Facebooku víc jak 600 000 zhlédnutí a 10 000 sdílení! Kde se natáčelo a čím si vysvětluješ takovou sledovanost? Byla to spontánní akce. Většinou se snažím o víkendech vypadnout někam do přírody a tuhle sobotu jsem měla jet s pár lidmi na “hunt of blooming flowers”, tedy jakési pozorování rozkvetlé pouště, což je tady oblíbená jarní zábava. Komunikace se nějak zamotala a já s nimi neodjela už ráno, a tak jsme si dali sraz až odpoledne v Chino Hills, což je asi hodinu od Los Angeles. Už delší dobu jsem chtěla natočit něco s nástrojem venku, tak jsem ho nacpala do mého Dodge Caravanu 1999 a vyjela. No a jelikož měli kamarádi zpoždění, měla jsem tak půl hoďku na to nástroj vytáhnout, sestavit, převlíknout se a zkusit hrát. Bylo to vtipný, protože jsem stála hned vedle cesty, kde parkovali všichni „hikeři“, a tak to byla atrakce. Dokonce pár lidí poznalo, že to je Cristal Baschet, náhodou se tam ocitli lidi z umělecké školy Calarts a po natáčení jsme absolvovali kousek výpravy společně.

Video jsem si natočila sama na iPhone, mělo jít původně o soukromou referenční záležitost. Chtěla jsem prostě vědět, jestli nástroj bude znít i na trávě a hlíně, v přírodě. No a když jsem to hodila na Facebook, strhla se nečekaná bouře. Vlastně to doteď moc nechápu. Na týden jsem odjela cestovat a sledovala to zpovzdálí. Jen jsme si každých pár dní dali koktejl na to, že přibylo dalších tisíc zhlédnutí nebo lajků. Nevím, proč zrovna tohle video je virální, pro mě je můj nástroj tak běžná součást života, že mi na něm nic exotického nepřijde. Když jsem se ptala kamarádů, často zmiňovali kombinaci místa, jedinečného nástroje a holky, co na něj hraje. Nejvíc mě pobavily ryze erotické komentáře. Ze všech komentářů jsem vybrala jsem ty top a hodlám je zveřejnit na Facebooku.

Dříve ses věnovala i publicistice, což ne vždy dělá dobrotu. Jako by člověk měl mít jen jednu roli na duálním území umělec-kritik.
Podle mě to nedělá dobrotu jen v Čechách. V Kalifornii to nikdo vůbec neřeší, naopak to vidí jako výhodu. Tady je běžné, že máte denní práci a v noci jste hudebník nebo výtvarník nebo že vám aktivity přetékají jedna do druhé. Teď jsem ale ve fázi, kdy se nechci tříštit do dalších akcí, čímž myslím i žurnalistiku. Píšu dál, ale spíš texty, poznámky, imaginativní věci. Upřímně, psaní o dalších hudebnících pro mě ztrácí kouzlo. Mám pocit, že to mohou dělat jiní a velmi dobře a být tím naplnění. Mě už to nenaplňuje a mám za to, že jsem svůj kus práce odvedla, a to zejména v začátcích, když ještě o experimentální elektronice v Čechách nikdo moc nevěděl.

Zároveň se zabýváš etnomuzikologií - jak pokročily tvé výzkumné práce?
Moc ne. První dva roky na doktorátu v USA chodíte jen na kurzy a semináře do školy, takže jsem si připadala jak zpátky na střední. Většinu času neděláte to, kvůli čemu tam jste, to přichází až po druhém roce. Já se zajímala o glitch, digitální chyby, technologický kolaps jako kreativní východisko, ale na mém oboru nebyl nikdo, kdo by mi mohl být dobrým mentorem, a většinou jsem měla pocit, že ztrácím čas něčím, co mě nezajímá, např. seminářem o hip hopu. Nejplodnější pro mě byly kurzy digitální hudby, soukromé hodiny s mým profesorem, kdy jsme pracovali na mé nové instalaci Collapsoscape, práce v Max/MSP a hodiny perkusí. Což je vzhledem k investicím do takové školy ne příliš velký benefit. Teď si chci vydechnout, dělat hudbu a zároveň se porozhlédnout, jestli někde není lepší místo, kde bych mohla spojit hudbu a akademické choutky.

A co dnes dnes dělá tvůj elektronický projekt My Name Is Ann? Posledním počinem bylo remixové album Shelter Remix, kde jsem taky přispěl jedním remixem...
Pracuju na novém albu. Některé skladby už mám v počítači přes dva roky, jiné vznikly teď. Jak říkám, během doktorátu jsem neměla šanci pokračovat v tvorbě, a to byl i důvod, proč jsem cítila nutnost přerušit studium. Prostě nejsem schopná uložit My Name Is Ann ani nic jinýho k ledu. To jsou pro mě nejzásadnější věci v životě a ne čtení o historii etnomuzikologie. Takže teď každý den dělám na skladbách, občas některé hraju i živě. Na druhou stranu nechci spěchat, ale dát tomu čas a kvalitu. Mám jasnou představu o zvuku a přemýšlím, jestli by nebylo dobré spolupracovat s producentem. Ráda bych taky našla nějaké vydavatelství. Plánujeme akce po Kalifornii, v létě budu v Čechách, kde se taky budu snažit předvést ochutnávky nových skladeb naživo.