prof. Neutrino | Články / Reporty | 08.11.2017
Slovinští konceptualisté Laibach se letos vrátili do Prahy a opět bylo vyprodáno. Začátek koncertu avizovaný na půl sedmou byl nakonec posunut až na osmou, což napnutý dav ještě vyšponovalo, zvláště když celou dobu zněl z reprosoustavy jen subbasový industrální brum, který se pomalu stupňoval. Nicméně pak už postpropagandistické komando nastoupilo v plné síle, pěkně jeden po druhém, a rozjelo svou wagnerovskou show plnou vypjatého romantického patosu, přetavující výrazivo totalitní propagandy do zcela jiných podob, jak jsme u nich zvyklí z dřívějška.
První hodina, dle očekávání, patřila aktuálnímu projektu Also Sprach Zarathustra. To, že se původně jedná o hudbu ke stejnojmenné divadelní hře vycházející z neslavnějšího filozofického díla Friedricha Nietzscheho, předurčovalo celou show. Ta byla na jinak teatrální Laibach dost komorní. Hudebně jde o jakýsi návrat do dob prvních čistě industriálně laděných desek z osmdesátých let - Nova Akropola nebo Krst pod Triglavom, avšak s modernějšími prostředky. Vše doplněno o působivou černobílou videoprojekci letících orlích pařátů, skalistých vrcholků hor nebo šrafovaného embrya.
Milana Frase, hlavního performera a "velekněze" Laibach, přišla v půli koncertu vystřídat dnes už kmenová zpěvačka Mina Špiler. Klipová skladba Vor Sonnen-Aufgang tvořila jakýsi zlatý řez vystoupení a ze tmy se náhle vynořilo světlo ženského elementu jako ve filmu Metropolis. Mina pak odzpívala za sebou tři skladby, které pódium prozářily do ambientních barev. Její andělský hlas bytostně kontrastoval z Frasovým syrovým, až nelidským vokálem.
Poslední část vystoupení pak patřila k běžné koncertní výbavě Laibach a byla úlitbou skalním fanouškům, kteří rádi vzpomínají na jejich klasické opusy Kapital, NATO nebo Opus Dei. Laibach u nás znovu potvrdilï svoje kultovní postavení a vedle The Yound Gods nebo The Residensts patří k projektům, které nemusí hrát jen po českém venkově, tak jako se to stalo některým klasikům dob minulých, ale dokážou zaplnit sál i v hlavní metropoli.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.