Embrya, orli a patriotismus nakřivo (Laibach)

“Mlčení je horší. Všechny pravdy držené v tichosti se stávají jedovatými.” (Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra)

Černý tourbus před Palácem Akropolis, publikum ve stylizovaných uniformách i pupkáči s kelímkem v metalových trikách s nadšením si vyprávějící o koncertu Rammstein. Laibach se vrátili do Prahy.

Zavítáte-li v tomto půlroce do Madridu, nenechte si ujít výstavu Laibach Kunst 1980 + Neue Slowenische Kunst 1984 - 1992: From Kapital to Capital, dozvíte se tak ledasco o umělecké skupině i kapele, která má pětatřicet let poměrně výsostné postavení na hudební scéně postkomunistických zemí.

Pravděpodobně by takový úvod do historie nebyl na škodu mnohým návštěvníkům koncertu honosících se modely Bohemia Patriot a podobných pokřiveně vlasteneckých značek. Na co asi myslí, když jdou na Laibach? Připadají si mezi svými?

O kontroverzi ve spojitosti se slovinskou star už byly popsány traktáty, další vlnu dohadů, do jaké míry jsou v pozitivním či negativním smyslu fascinováni diktátorskými režimy, vzbudili před dvěma lety přijetím pozvání Severní Koreje na vystoupení v rámci oslav Dne osvobození. Dokument Mortena Traavika ukázal mnohdy zkoprnělé hudebníky z nesmyslných pravidel a šílených poměrů, na vážnou notu hrají i na aktuálním albu Also Sprach Zarathustra.

Kdo očekával Iron Sky, popískávání a parádemaršový rytmus, byl pravděpodobně nemile překvapen. Laibach turné podřídili v červenci vydanému, v jejich diskografii poměrně neobvyklému počinu, jde totiž o hudební doprovod ke stejnojmenné divadelní hře uvedené ve Slovinsku v loňském roce. Jak se však na Laibach sluší a patří, v Akropoli nechyběla vypiplaná scénografie, od vlajících praporů s videoprojekcí až po zlověstné noisové intro s dramatickým nástupem hudebníků.

Proč do toho muselo několikrát zaznít ječivé “hobluj”, zřejmé nebylo, ale budiž. Možná právě na nedisciplinované účastníky si zvěstovatel Milan Fras brousil nůž, zatímco mu za zády běžely záběry majestátního orla či lidského embrya.

Poměrně věcné frontmanovo deklamování písní z aktuální desky vystřídalo frenetické uvítání příchodu zpěvačky Miny Špiler. Nebylo pochyb, že s výrazem a grácií Evy Péronové, něžným zpěvem na pozadí ambientních ploch a dokonalými lícními kostmi je ztělesněním vlhkého snu mnohých v sále.

Jen novým repertoárem samozřejmě Laibach oněch sto minut v Praze nemohli vyplnit. Starší kusy jako Hell: Symmetry ale nebyly zrovna odrhovačkou vhodnou k hromadnému zpěvu a rozdivočení přítomných, publikum se tak po přídavku nedožadovalo dalšího nášupu a spořádaně odkráčelo domů.

Slovinci ví, jak vzbudit zájem, stále umí vyprodat sály, aniž by působili vyčpěle, jen by bylo nesmírně zajímavé - a možná smutné - zjistit, co si pod slovem Laibach představují jejich fanoušci.