Karolína Tomečková, Jakub Šilhavík | Články / Reporty | 03.08.2015
Po krátkém odpočinku, který nás ochránil před útokem rádiového popu Michala Hrůzy a spol., nabídly tři poslední večery Letní filmové školy v Uherském Hradišti pestré a bohaté hudební menu. Od zasněných introvertů Manon meurt až po roztančenou dada diskotéku Midi Lidi.
Ďábelské nažhavení, muhehe, ve formě Kyklos Galaktikos, po kterém na rozpálené ušní bubínky padne hudba Midi Lidi jako vláha? To teda jo! Naše babičky by sice syčely, mávaly nesouhlasně čaganem a nazývaly to obscénností nehezkou. A co? Máme vás rádi, všechno je to chaos v našich duších, o tom to je a to nás uspokojuje. Počátkem večera máte jako na dlani výjev, kdy vás atakuje kontrast historické památky Hradiště a v jeho srdci sprosté elektronické trio, které tak baví. Přichází hlavní máma večera, a to v podání Midi Lidi. Jeden skok a už vládnou pódiu, Petr Marek žhaví hlasivky, čekuje elektroniku a přichází intro. Připraveni ke vzletu?
Náměstíčku vládne zajímavý set, byť složený z méně známých a novějších věcí, pak se objeví hity, lidi řvou Buď můj bujón nebo Operace Kindigo. Marek skáče do davu, nechává se ohmatávat vášnivými fanynkami jako na koncertě One Direction a pokračuje v hudební extázi. Změť roztančených těl a vtipné rýmy? Psina! Midi Lidi si to dávají dokola, drží žezlo a pak jen drze odloží nástroje a odejdou. Publikum se nedá, kapela se urychleně vrací a fascinuje. Mocná show, barvy jako po drogách. Šest hvězdiček z pěti. Pukrle.
Hledání styčných ploch u mladé shoegazeové naděje Manon meurt a veteránů domácí alternativní scény Už jsme doma zní jako předem prohraný boj, přesto dramaturgie Letní filmové školy propojila obě zmiňované formace v rámci pátečního dvojkoncertu. Nepříliš promyšlený tah vyzněl hůře pro zahajující Manon meurt, kteří na místo přilákali pouze hrstku svých fanoušků, přičemž prošedivělé obecenstvo UJD vcelku logicky projevilo pramalý zájem o aktuální hudební dění. Naštěstí Manon meurt se nenechali nikterak rozhodit nelichotivou kulisou a znovu potvrdili, že před sebou mají zářivou budoucnost. Osvědčené skladby z debutové desky doplnili o několik povedených novinek a nešetřili až postrockovými mezihrami, které vyvrcholily v závěrečné inferno. Zvuk přitom zůstal po celou dobu krásně čitelný, což rozhodně není pravidlem.
Fotr s kytarou a synek vládne show? Tak teď už jsem viděla všechno a můžu spokojeně umřít. Během vystoupení Safety First i Please the Trees se angažovala děcka, burácela do bubnů jak afričtí domorodci, okupovala pódium a dělala výjimečnou atmosféru. Po hudebním dýchánku se Safety First vyběhli na pódium Please the Trees s vůdcem Havelkou a Havelkou juniorem. Ambice Little Havelky tentokrát nebyly odhaleny bulváru, přesto pobíhal po pódiu a stanovil majstrštyk „dětský koncertní výkon“. Hej, Doherty, možná máš konkurenci, protože tě připomíná, zmenšená podoba s nevinným kukučem. A pokud jste to přežili až do konce, čtete tenhle článek a neťukáte si zrovna nechápavě na hlavu, tak jistě chápete naše uspokojení a věříte, že rozčarování se ani tentokrát nedostavilo.
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.