Michal Cemper | Články / Reporty | 25.03.2014
Když jdete na Krausberry do vysokomýtského M-klubu, otáčíte se a podvědomě se snažíte najít prostor, do kterého by vám tahle bluesrocková partička pasovala. Alabastrové stěny čekaly spíš na frak a pianino než na kytarové orgie. Tenhle pocit naštěstí netrval dlouho, kulisu Potěmkinovy vesnice potvrdil po pár schodech Strat visící hned vedle si-gna-tu-re Les Paula. Neznalým poměrů v M-klubu spadl ze srdce kámen velikosti jahody ve flašce od piva. Protože kdokoliv, kdo byl na Krausberry in persona, řekne, že jejich přidaná koncertní hodnota spočívá v syrovosti. A ta se mezi mramorem a zlatýma kohoutkama hledá mizerně.
Objevování Krausberry je dlouhá písnička. Chvíli vás baví a chvíli tak šíleně serou, že máte chuť poškrábat všechny placky, co jen doma máte. Jenže to je na nich to krásné. Krausberry na placce a Krausberry na pódiu jsou naprosto odlišné entity. Krausova duše a energie je nepolapitelná, a i když třeba Šiksa a Gádžo je povedená deska, nahrávka z Malostranské besedy bylo jedno z těch lepších rozhodnutí.
První písnička. Po dvaceti minutách přemlouvání a pískání vyšli. Pět poker faců a jeden vykulenej kukuč měli v plánu fuckovat stáří, život, ženský a Blue Effect. Povedlo se? Povedlo. V drobných obměnách na kytarových postech se od opožděného začátku až po vytleskávání třetího přídavku hrál nejlepší blues rock široko daleko. Setlist byl složený ve prospěch kousků novějšího data vydání, došlo ale i na starý dobrý Sluneční hrob nebo Do nebe. Kdo by měl strach, že koncert bude jen kopírkou nahrávky loňského živáku z Malostranky, nejspíše šel domů pěkně naprdlej. Co koncert, to originál.
I když jsou Krausberry už páprdové, jejichž vrstevníci si občas pustí do trikotu, životní vyznání zní pořád hezky mladě, svěže. Od podlahy. Celé vystoupení táhl elán Martina Krause, kterému stále nedošla šťáva z oslavy života, hudby a drobných momentů a situací. Krausberry si nikdy na nic nehráli. Když se měli dobře, smáli se, a když se jim něco podělalo, tak jsi to pochopil a ani jsi nemusel vědět, kdo zrovna hraje, něco bylo špatně. A podle jejich sobotní nálady to vypadá, že jim to v tomhle složení šlape.
Krausberry
22. 3. 2014, M-klub, Vysoké Mýto
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.