Krev a kosti

Vždycky jsem záviděla tour manažerům a řidičům a prodavačům triček a desek na koncertech, že se svou oblíbenou kapelou můžou odjet měsíční turné a vidět tak pětadvacet jejích koncertů. Stinné stránky pobytu v jedné dodávce nebo busu dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu, jakožto i sérii evidentních nevýhod takového výletu jsem programově odmítala; zohledňovat fakt, že ne vždycky je ta kapela jejich oblíbená a že to ve skutečnosti nemusí být stejná parta, jakou si představujete, když je slyšíte na deskách, se mi nechtělo. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

Někdy se mi ale podaří, v závislosti na tom, kde a s jakým programem se zrovna nacházím, zastihnout stejnou kapelu na několika místech v Evropě v relativně krátký časový úsek. Jen jako prostý fanoušek. Nemusím ani prodávat trička, ani se starat o to, aby fungovaly mikrofony, což je zejména u Converge práce nevděčná. V jejich případě jsem navíc zjistila, že čtyři koncerty v řadě jsou tak akorát, aby se člověk do konce léta vyhrabal z kómatu a zahojily se mu všechny modřiny.

Na Converge se mi, kromě 653 495 jiných věcí, líbí, že vidím naprosto zřetelný vývoj. Jednak hudební (poslední deska zní jako Boston Calling nového tisíciletí), i když uznávám, že to nemusí nutně připustit/ocenit každý, zejména pak ne fanoušci Radiohead nebo The Streets, druhak v tom, jak se chovají na pódiu. Před pár lety se strhl hroznej průšvih okolo vystoupení na českém Fluff Festu, kde po upozornění kapely, že na jejich stage každý leze na vlastní nebezpečí, dostalo pár lidí celkem slušně po držce. Na posledních koncertech to vypadá tak, že z pódia si skočí každý, kdo na něj vyleze. Když opruzuje moc dlouho, je skopnut nebo shozen. Jemně, ale důrazně. Fér. Agrese je zdánlivý kolorit, „kontaktní“ nastavení nutností a fyzické vyčerpání logickým důsledkem. Čím je divočejší publikum, tím víc je rozjetější kapela a víc jej hecuje. Nikdo se nenechá prosit dvakrát. Fanoušci jdou do extrému. Kapela o krok před nima. Funguje to bezvadně.

24. 7. 2010, NORIMBERK, NĚMECKO
Prostředí někdy dělá hodně a Z-Bau je bývalý kulturák; snadno si tam představíte maturitní i myslivecký ples. Navzdory exteriérům, které působí spíš jako středně zdevastovaný squat. Je dost času si všechno prohlédnout, mimo jiné i proto, že sestava kapel, se kterými Converge jedou evropské turné, není tak silná a lákavá, jako tomu bylo v minulosti (s Rise and Fall a Animosity nebo s Coliseum a Integrity posledně).

Kvelertak jsou z Norska, hrajou nenáročný melodický punkrockový hardcore. Nebo spíš punk rock s prvky hardcore? Každopádně to není nejchytřejší muzika, na kterou v Norsku narazíte. Eponymní desku jim maloval John Baizley z Baroness a produkoval Kurt Ballou z Converge, proto tohle spojení. Laskavost, chce se říct. Nehráli špatně (asi jako kdyby Doomriders odtajnili svá nejprvnější dema z doby, kdy hráli ještě v obýváku), i když ta klackovitost občas bila do očí. Když dohráli, byla jsem ráda, že je po všem. Ale aspoň se nebrali moc vážně, narozdíl od dalšího supportu. Gaza, hardcore rovnějšího a syrovějšího střihu. Není divu, že mezi fanoušky zanechali lepšího dojmu než Kvelertak, přímý vliv technické vypiplanosti Converge je u nich zřetelný. Aniž by měli šanci se tomu jen přiblížit. Když dohráli, byla jsem ráda, že je po všem.

Kylesu znám dlouho, ale největším fanouškem bych se nenazývala, což mi umožňuje snad i důvěryhodně popsat, co vidím. A já vidím VELKOU kapelu, která už dávno vyrostla ze zaplivaných klubů a patnáct lidí v publiku. A až se o nich dozví manažer nějaké stadionové jedničky (nebo dvojky), možná jeho nabídku, která se neodmítá, neodmítnou. Koncert i proto dobrej. Laura and the Kylesas (ve směru hodinových ručiček od bicích: tenista, lesní muž, bezdomovec, rocková vězda a vodník) dobře vědí, čím si svůj status zasloužili. Když ale dohráli, byla jsem ráda, že je po všem.

„Po všem“ ještě zdaleka nebylo. Nemůžu říct, že by mě sledování tří setů kapel, které mě nebaví, nějak zvlášť nakoplo, a měla jsem obavu, že na to doplatí Converge. Přešlo mě to v první vteřině otvíráku: Concubine z Jane Doe. Zapomněla jsem na Kvelertak, Gazu, Kylesu, na to, co je za den, měsíc, rok. Strhnul se klasickej moshpit, ovšem optikou zážitku z Krakowa dva týdny na to bych teď radši napsala, že mateřská školka dostala zelenou k volné zábavě na prolejzačkách. Děcka z Norimberku za to rádi nebudou, protože jinak to byl slušnej německej standard...

Converge už od začátku vybírali „signifikantní“ záležitosti: Dark Horse z nové desky nebo Heartache z No Heroes si nespletete, nejen proto, že vás to v minulosti coby otvírák alba položilo na lopatky („killer“ se tomu někdy říká). Lonewolves. Locust Reign. Axe to Fall. Hanging Moon. Set logicky s převahou novinek – Axe to Fall, Cutter, Wishing Well, Reap What You Sow. Kdyby termín „hity“ nezněl tak nepatřičně, asi bych napsala, že hráli „jenom hity“. The Broken Vow, nejlepší sborový řev. Na všech zastávkách, kde jsem Converge později viděla, byl jedním z vrcholů setu zabahněný epos Worms Will Feed/Rats Will Feast, kde refrén „Left your throne in foreclosed homes/ claimed that crown of decay/ Built castle walls with blood and bone/ to shield your soul from wither and decay...“ zpívá kytarista Kurt Ballou. „This sooooooooooong... is about...,“ uvádí Jake Bannon, který zvláštně kombinuje zuřivost a výjimečnou soustředěnost, krátké komentáře k sériím skladeb. Každá jednotlivá si vyslouží mohutný, postupem času čím dál unavenější aplaus, než jej utne Ben Koller bicíma nebo Kurtův riff.

Koncert v Norimberku nezapomenu zejména kvůli jednomu detailu. Poslední skladbou přídavku byla Last Light, na které jsem toho času dost visela a evidentně jsem nebyla jediná. Singalong? (Když už jsem použila „hity“, tak co...) Last Light byl parádní singalong a závěrečná část s „This – is – for the hearts – still – beating! Beating! Beating! Beating!“ všechno krásně srovnala se zemí.

7. 8. 2010, KRAKOW, POLSKO
Koncert je přesunutý do většího prostoru Rotundy, kde je ve chvíli našeho pozdního příjezdu, těsně po setu Kylesy, vedro k zalknutí. Lidi postávají všude kolem, venku, na schodech, ve foyer, v chodbách, sál je plný tak z půlky, po pódiu se zdánlivě zmateně motá kapela a crew, zdá se mi, že vládne mírná technická nervozita. Jake se zdraví s fanoušky a „rozcvičuje“ se. Do dokonalého obrázku boxera v ringu chybí jen to, aby měl obvázané pěsti a zkusil si aspoň jeden levý a jeden pravý hák.

Stojíme s kolegou horovicem uprostřed sálu, v okruhu dvou metrů nikdo, sledujeme stage. Pak se v jedné vteřině stane několik věcí najednou. Z repráku se ozve „bzzzzzzzz...“ a já se nakláním k maximovi: „Hele, tady se nezdržím, za pět pikosekund tady někdo dostane pěkně přes drž--- “ Nestihla jsem to o dvě pikosekundy. „K“ se ztratilo v nárazu někoho do maxima a maxima do mě a bolestivé „...uuuuuuuuuuuuuuu“ splynulo s volným pádem, který nás dostal tři metry od místa, kde jsme stáli. Do zadnice se mi obtisknul detailní záhyb každého klíče, jejichž svazek jsem v zadní kapse měla. Hned nás někdo zvedl a já si jenom řekla: Tyvole. Tohle bude masakr.

A maxim nestihl vůbec nic. V tu chvíli jsem zažíval přerod v hudebním povědomí živého bordelu, a pak už nebylo nic jako předtím. Druhá strana Polska, odvrácená tvář všeho. O Converge jsem nestál tak úporně, jako o jiné kapely, nic mě nenutilo zjišťovat, jestli texty jsou fakt tak dobrý, jak se říká, taky proč hledat osobní texty u metalcorové smečky, jenže tady je „angažovanost“, pokud se o něčem takovém dá mluvit bez jalových společenských konotací, zcela jiná, ta nejosobnější.

Dá se používat v tomdle ranku slovo existenciální? Je to jako mluvit o vařeném praseti nebo jen kdákat cizím jazykem? Pak se kouknete na vyšinutý text titulního songu Jane Doe, Bannonův obrazový doprovod k desce, vidíte v té tváři podobný cejch tragického šílenství a nepředstavitelné víry, jakou jsem viděl jen v představitelce Panny Orleánské v Dreyerově němém majstrštyku a jediný definovatelný pocit je: zneklidnění. Ale zneklidnění jako dveře, za kterýma toho čeká daleko víc. Zneklidnění jako předvoj, sebebrána.

Viděl jsem myslím hodně, hodně koncertů, ale tenhle byl PRVNÍ, nebo jsem předtím ještě neměl čím a jak poslouchat. Atmosféra byla přesná. Pobití fanoušci po schodech a chodbách baráku, skoro prázdný sál, Bannon soustředěný do podivné šelmy, Karpovovo IQ nakažené vzteklinou, tělo takřka naráží do techniků a tam uvnitř, za zkérovanou srstí, je někdo schovaný, nejchytřejší chrt země, mistr světa ve výboji.

Náraz z pravoboku mě rozesmál, ale taky zlekl, nečekaná variace na obřadní omytí v řece, tady v divokém víru těl. A pak jsem proplouval tou ohleduplnou masou, která byla jako mateřský proud, bolest znamenala spolehlivý úchop, rychlost moshpitu zas křeč svalových vláken, stage diving byl jako groteskní masomlejn, kterému někdo pečlivě vystřihával počáteční frejmy, až nohy u stropu a šťastné tělo u země. Převládal údiv a nadšení panice nezadusila kocovina protitěla. Nikdy jsem neviděl podobný mix agrese, vzteku bez přívlastků, nesdělitelné opravdovosti a převládající pocit podivného sdílení. Čisté protínání.

Tohle už nemělo nic společného s koncertem v jeho tradičně chápaném smyslu slova, dokonce i rituál vedle toho vypadal jako vyhaslý oheň. Nechci najít definici, fotka bere duši. Slyším to vevnitř, trvá to. Samota je kurva, ale dá se s ní dobře vyjít, když pozveš i její kámošky a pevně se postavíš.

12. 8. 2010, VÍDEŇ, RAKOUSKO
Poslední klubový koncert turné. Arena ve Vídni, tam, kde to před třemi lety začalo. V mezičase se mi krásně vybarvily modřiny z Krakowa, schválně jsem se oblíkla bílé šaty, sváteční událost. Všechny předkapely jsem tentokrát rozumně vynechala, farewell koncert si nebudu kazit – moc silné slovo? – přemýšlením se založenýma rukama o tom, co všechno dělají kluci blbě. Nakonec jsem se té konfrontaci stejně nevyhla, anžto při Hellbound v začátku koncertu Converge po desáté vyskákali z backstage na pódium čtyři naháči, identifikovaní jako členové Kvelertak, imitující zběsilou hru na kytaru a divoce pohazující svou výbavičkou. Jaj. Asi si dokážete představit ten vizuální zážitek; smál se každý. Kromě Jacoba. Toho to na dobrou polovinu koncertu pekelně vytočilo. Ne že byste v jeho vzteklým projevu poznali rozdíl...

Standardem koncertů Converge je pár rozbitých mikrofonů, desítky padajících fanoušků, modřiny a škrábance. Ve Vídni všechno bylo, ale jatkám z Polska se nálada nevyrovnala. Na to je možná v Rakousku málo věřících. V hlavě jsem se srovnala s tím, že teď už zase Converge dlouho neuvidím, jelikož nové desce může předcházet ještě americké turné, Jakeova připravovaná sólovka Wear Your Wounds a vůbec milion vedlejších projektů, které kapela má, ale zároveň jsem věděla, že stačilo. Opravdu bych tohle chtěla zažívat každý den, šest týdnů v kuse? Bez aspoň ročního tréninku v posilovně?

13. 8. 2010, BRUTAL ASSAULT
Na Brutal Assault do Josefova jsem v pátek nakonec přece jen jela, ovšem ne z plezíru, ale jako messenger. Laskavost, co se neodmítá. A kdyby se mi mezi kšeftem a začátkem koncertu Converge nepokusili odtáhnout auto, asi bych si celou show kvůli časové smyčce, ve které jsem se ocitla, odpustila. Takhle jsem tam stála, auto vtipně přeparkované do jednoho z milionu zákazu stání v Jaroměři, na vedlejším pódiu dohrávali Mnemic, do začátku Converge zbývalo pět minut. Ztratit se v davu festivalu se mi nechtělo, tak jsem z backstage vlezla na tzv. „v.i.p. balcony“, prostor, umístěný na okraji pódia zhruba v úrovni bicí soupravy. Bubny byly ostatně to jediné, co přihlížející ze setu Converge slyšeli, i když pohled na rozlehlé pole publika se taky nenaskytne každý den. Sledovala jsem Kurta, jak si může vyřvat plíce v „...built castle waaaaaaaaaaaalls... with blood and bone...“, ale ze zpěvu, natož kytar, jsem neslyšela skoro nic. I přesto jsem tam zůstala až do konce, s černým svědomím, že mám být dávno někde jinde. Nešlo se odtrhnout. Nešlo, přísahám. Stála jsem tam a nehnula se. Skvělá show, fantastické nasazení, boží kapela a „jenom hity“. Budou mi chybět.