Krýpko #2: Kdo je tady Spock?

Jak jinak trávit sobotní dopoledne v Kutné Hoře než povinnou prohlídkou skvostů gotické architektury. Protože i těm největším neznalcům se při vyslovení názvu města musí v hlavě rozsvítit minimálně kontrolka UNESCO, ne-li pak konkrétnější obrysy monumentálních staveb. A výjev, jenž se naskytne během Krýpka, je ojedinělý. Kontrast gotického chrámu dechberoucích rozměrů a zástupu podivně vyhlížejících návštěvníků ze všech koutů Evropy působí trochu komicky, ale je pravda, že městečko má víc must-see míst než leckteré větší město jinde ve světě. A možná nebudu tolik přehánět, když řeknu, že za pár let může tahle linie vypadat: Svatá Barbora-Chrám Nanebevzetí Panny Marie-kostnice-Creepy Teepee.

Je škoda, že Krýpko si nechává největší jména jako Pictureplane nebo Die!Die!Die! na neděli, které se jedinci postižení realitou a s ní přicházejícími povinnostmi (jako já) účastnit už nemohou. Ne že by sobota byla vyloženě slabá, ale line-up rostl a padal na víceméně elektronických kreacích s různou mírou sentimentu a melancholie. Pro mě den, který co do kreací návštěvníků byl o mnoho poklidnější, odstartovala Quiltland. Jemná skandinávská tvářička působící v moři šílenosti jako zjevení, ale v momentě, kdy se začne jak ve snách procházet za stojanem a změtí efektů, člověk vytuší, že adresu si určitě nespletla. Minimal elektro s ambientními závany v ještě minimalističtější formě – někoho by to mohlo položit, ale tady vykouknul vrchol sobotního Creepy odpoledne. Po Quiltland nastoupivší Tar...Feathers zase předvedli, že pokud chcete dělat ambientní hudbu, není potřeba být mág a umět ve správný čas zmáčknout správné tlačítko. Stačí mohutně znějící basa, která rezonuje prostorem ještě pár minut po koncertě, ostrá sólová kytara, samplované bicí a mírně schizofrenní zpěv, při jehož poslechu si nikdo nemůže být jistý, co zpěvákovi momentálně běží hlavou. A pokud ani to nedosáhne kýženého efektu, není lepší řešení, než pustit ve smyčce půlminutovou pasáž z Twin Peaks a počkat, co se stane.

Sobota vypadala, jako by lidi vyčerpali svoji kreativitu páteční večer a snažili se už jen splynout s davem. To ovšem neplatilo pro ty na stagi. Ačkoli rock’n’roll ve spojení s houslemi může být i dobrý nápad, ve mně tohle spojení vyvolává pocity podobné alergické reakci, což byl problém při vystoupení Bobby Conn. Konečně se nahoru postavila partička, z níž čišela živá a pulsující energie a jejíž kostýmy vyvolávaly různé reakce mimických svalů, ale přes housle prostě nejel vlak. Proto bych za úplný vrchol označila následující White Fence. Ostré kytary a instrumentál, který se vrství a graduje, až v momentě, kdy se vaří i vzduch kolem, vybuchne, roztrhá se na kousíčky a v tu chvíli do něj vstoupí nenápadný, lehký zpěv, jehož existence je nepostřehnutelná, ale esenciální.

Afterparty se moje tělo po chvíli rozhodlo bojkotovat, ačkoli je více než pravděpodobné, že teprve tam se rozproudí party, která dělá Krýpko Krýpkem. Ten správný pocit snad vyvolá prohlášení, že „pokud někdy někde potkám Spocka, pak jedině tady!“ A tak mi nezbývá, než zvolat: „Live long and creepy.“