Anthony Kiedis umí zpívat! (Red Hot Chili Peppers v Praze naživo)

Měl jsem dostatek důvodů, proč na Redhoty nejít. Třeba proto, že mi všichni v okolí říkali, že naživo stojí za prd, a ať si radši pustím nahlas všechny jejich alba, že udělám líp. A taky to bude levnější. Proti tomu stál sice jeden, ale zato pořádný argument. Máte taky chvíle, které si asociujete s nějakou písničkou? Když o nich pak vyprávíte kamarádům, vrhají na vás divné pohledy, ale vy přesně víte, co jste chtěli říct, a uvnitř se tetelíte blahem nad tou skvělou vzpomínkou. Léto 2002. Četl jsem Report, tehdy mi to přišlo děsně cool. Bylo pondělí, to vím přesně, strašné vedro. Najednou volá máma, že se chce zajít na přehradu vykoupat a že bych mohl jít taky, protože mi aspoň na břehu pohlídá tašku. To já se totiž bojím – chodit na přehrady a nechávat tašky na břehu. No a já si teda sbalil tašku, dal jsem si do ní Report, walkmana a polská sluchátka a jelo se. Autobusem. Cestou jsem četl o Redhotech, kteří právě vydali novou desku, a poslouchal Leoše Mareše, protože jsem si na kazety nahrával jeho kompletní Ranní show. Tehdy ještě vtipnou. A tam pořád rotovala By the Way. Dobrá písnička. Skákal jsem na ní na balkoně, až jsem prokopnul jednu pláňku a musel jí opravit. Přehrada nakonec byla fajn, balkon je dneska taky v pohodě, ale já měl pořád před sebou dilema, jestli mi tenhle zážitek stojí za večer v Edenu.

To, že s Redhotama už nehraje Frusciante, mi je celkem buřt. Měl jsem ho rád, ale vždycky jsem je vnímal spíš jako kapelu toho srandovního knírače Kiedise. To, že dřív srandoval hlavně pod vlivem, občas dvojitým, jsem si přečetl až potom. A nevadilo mi to. Co mi vadilo, byla jejich diskografie po vydání desky By the Way. Spolu s Californication jí mám ve speciální ošatce, kam sázím všechna zásadní cédéčka. Jasně, nové singly byly pořád výborné a třeba ani na Higher Ground a Aeroplane nedám dopustit, ale už to není srdcovka. Trochu jsem doufal, že zvěsti o „koncertě na podporu prodeje poslední desky“ se nepotvrdí na sto procent.

Zrovna jsem si u stánku za přijatelných padesát korun kupoval párek, když tu najednou na pódiu něco zachrčelo. Asi předkapela, pomyslím si, ale nějaká mánička vedle začala skákat sem a tam, že prý ty vogo nic takovýhos nezažils a vole nejlepší koncert. Podíval jsem se na hodinky. Přesně osm. Dlouho jsem nezažil, aby kapela na minutu dodržela harmonogram! Mělo to ale jednu vadu: na pódiu totiž probíhala souběžně s hudbou světelná show, která ale v dohasínajícím odpoledním světle působila jako nasrané hejno světlušek, na které koukáte skrz černé brýle z kilometru. Záhy se naštěstí setmělo a ty asi tři reflektory konečně mohly rozjet celou parádu naplno. I když tenhle koncert nebyl o stroboskopech a diskokoulích...

Rád bych vyvrátil jednu nepřesnost. Anthony Kiedis umí naživo zpívat. Nebo alespoň teď už umí zpívat. Za celé dvě hodiny a kousek mi mráz po zádech projel jenom jednou. Sice v Mercedesu a plnou parou na dálnici D1, ale to je solidní skóre. Z playlistu jsem měl ohromnou radost. Kromě Aeroplane a mojí osobní I Could Die for You zahráli úplně všechno, co byste od nich chtěli slyšet. Stadion burácel při Californication, brečel u Under the Bridge a zpíval s Dani California. Taky se hrálo něco z poslední desky, ale tomu jsem radši nerozuměl. Naštěstí toho nebylo moc, valná většina koncertu se nesla na lehce nostalgické vlně. Vzpomněl jsem si jak na výlet na přehradu, tak na podloudné kupování By the Way v Itálii u nějakého obchodníka se zeleninou, který měl vedle rajčat a tykví ještě přihrádku na levná CD.

Zdálo se mi, že kapela si vystřílela všechnu mainstreamovou munici během hlavní části koncertu, přídavek byl jen pro fajnšmekry. Ostatní pomalu cítili, jak se jim chladí zpocená a rozpálená záda jemným větrem, který profukoval skrz nehybně stojící publikum. Ne snad, že by to nějak vadilo, na nedostatek hudby si během večera nemohl nikdo stěžovat. A ani já si nestěžoval.

Red Hot Chili Peppers
27.8.2012, Synot Tip Aréna, Praha