Dominika Prokopová | Články / Reporty | 25.02.2014
V sobotu 22. 2. se na programu letošního ročníku festivalu Malá Inventura objevilo i představení známé taneční firmy Lenky Vágnerové La Loba. Živočišná performance Andrey Opavské a Jany Vébrové, která měla premiéru v dubnu loňského roku, je horor. Konečně!
O zábradlí se opírá shrbená stařena v dlouhé sukni. Pod šátkem, který má na hlavě, schovává tvář. Zdráhá se, schovává, vratkou chůzí obchází jeviště, obkroužené slámou. Občas se na chvíli vytratí, aby se záhy znovu objevila, vláčejíc s sebou to, co našla v lese. Nic neříká, nepřítomně zírá. Kostra, Vetešnice, Vlčí žena. La Loba. Žena má mnoho jmen v mnoha zemích, které jí byly přiděleny generacemi smrtelníků. Při toulkách sbírá kosti tvorů, které na sklonku dne oživuje svým hlasem. Přivádí zpět k životu to, co by mohlo z povrchu zemského zmizet.
Mohutné výboje hrdelního hlasu, které rezonují celou Janou Vébrovou, procházejí tělem Andrey Opavské a nutí ji svíjet se v agonii vždy, když vlk zavrčí. V úvodu představení se obě ženy prolínají natolik, že je těžké rozeznat, která je ta, na kterou se právě díváme. A i kdyby… co vlastně činí vlčí ženu vlčí? Vlky z lesů žene hlad, ale co žene ženy? Je příčinou její divokosti ten neustávající vnitřní hlas, který ji ponouká a jehož silou může darovat život mrtvým kostem? Je její tělo pouze schránkou „vlčího“ hlasu? A nebo je to naopak tělo, které je stravováno výbuchy křečí a stahů a hlasem procházejí jen steny a vzdechy, ulevující strastem těla? Nespoutanost je vždy přitažlivá i vyčerpávající zároveň. Dá se zkrotit ta šelma, která se rozpíná v duši a pomalu z ní dělá cáry? Vlčí žena se zmítá v divokém tanci a točí s nimi nad hlavou. Když se La Loba oddává magickému rituálu oživování kostí, chroupe mrkev. Křupnutí, které se ozve pokaždé, když se zakousne, láme kosti. Když sedí před svými nálezy na zemi a skládá z nich nové bytosti, působí dojmem nevinného rozdováděného děcka, které si hraje ve vlastním fantaskním světě. Když se pak přiblíží její Hlas a rozezní jednu z lebek, obživne první kreatura.
Hlas Jany Vébrové proniká až do morku kostí v podmanivé hudbě Ivana Achera. Nenapadá mě nikdo vhodnější, kdo by se mohl stát personifikací drásajícího vnitřního hlasu ženy-vlka. Výkon Andrey Opavské je pak strhující, má nejen obdivuhodnou kapacitu žaludku – v jedné z úvodních scén si vytáhne z úst metr a půl dlouhý provázek –, ale neskutečný pohybový a výrazový arzenál. Zmítá se (jako) kostí zbavená. Vznikne pak i z jejích kostí nový tvor, kterého bude možno zkrotit? Vše nasvědčuje tomu, že nakonec odloží svou vlčí kůži a z divokého vlka se stane spící pes. Ten ale přece spí jen na jedno ucho…
Jediným rušivým elementem v představení, kde mezi rekvizitami dominují přírodní materiály, byla modrá taška IKEA, ve které vlčí žena vláčí své bělostné úlovky, a plastová krabička, ze které si bere mrkev. Tuším, že proto existuje nějaké multimediální, multidimenzionální a snad i multivitamínové vysvětlení, ale hlavně to narušovalo tak pečlivě vybudovanou a působivou atmosféru představení, na níž se výrazně podepsal i světelný design Michala Kříže.
Malá Inventura: La Loba (Lenka Vagnerová)
22. 2. 2014, Divadlo Ponec, Praha
http://www.malainventura.cz/2014
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.