Léčivé protestsongy Kinga Ayisoby

Ghanský rebel Albert Apoozore alias King Ayisoba je postava, kterou z paměti jen tak nevytěsníte. Rovněž čtyřlístek doprovodných muzikantů, který ho přijel do Futura podpořit, je vizuálně velmi výrazný, což se týká především „neandrtálské“ image Abaadonga Adontangy, tanečníka a hráče na roh dorgo. Ale nejedná se o žádný cirkusový tyjátr pro znuděné evropské čumily. Laik postrádající patřičné etnologické a muzikologické znalosti sice nikdy nemůže s jistotou určit míru „vemlouvání se“ cizímu publiku, u Kinga Ayisoby ale můžeme nějaké lživé divadýlko s klidem vyloučit. Setrvale soustředěný výraz, s jakým neuvěřitelně pronikavým hlasem zpívá syrové protestsongy, svědčí o mnohem hlubším prožitku.

Na studiových albech, včetně skvělého letošního 1000 Can Die, se King Ayisoba s obdivuhodným citem pro skloubení starého s novým obklopuje elektronikou či rapery. Do Prahy ovšem dorazil s čistě akustickou sestavou, jejíž ústřední zbraní je rytmus. Rachocení a víření bubnů dunun a djembe spolu s chřestěním tykve rozpoutávají podmanivý očistný rituál. Polyrytmické vzorce, které vytvářejí, jsou složité jen zdánlivě, záludné změny jdou ruku v ruce s hypnotickou repetitivností a zdrcujícím nasazením, takže tělo stržené tancem záhy „pracuje“ samo. Mozek se odpojuje, únava je v nedohlednu. Uprostřed pracovního týdne má takový aktivní relax vyloženě léčivé účinky. A není třeba mít špatné svědomí z toho, že písně Kinga Ayisoby jsou především palčivou výpovědí o africké realitě. Na této duchovní úrovni se hranice mezi zábavou a angažovaností vnímá docela jinak, pokud vůbec.

Bubenickým smrštím nešlo uniknout, ale ústřední roli v celém ansámblu měla samozřejmě frontmanova dvoustrunná loutna kologo. King Ayisoba s ní sólovým výstupem v písni Grandfather Song celý koncert zahájil, a i když se vzápětí připojili ostatní, zůstávala nepřeslechnutelným tmelem zvuku souboru. Spolu se zpěvem byla jediným nositelem melodického prvku, zároveň se však s bubeníky fascinujícím způsobem propojovala i v rytmické rovině. Celý ten rozjetý šrumec pak čas od času anarchisticky nabourávalo ryčné troubení Adontangova dorga.

Kromě úvodu mělo vystoupení pouze jediné klidnější okénko, to když King Ayisoba ohlásil „velmi tichou“ píseň, při níž svůj hlas skutečně ztlumil tak, že bylo slyšet cinkání sklenic z baru. To ovšem jinak nemělo šanci. Rytmické orkány střídaly nečekaně zpěvné pasáže, skladby, které by se směle daly označit za hity. Ayisobova nejslavnější píseň I Want to See You My Father, Africa Needs Africa z letošní novinky, v povolebním ovzduší příhodně rezonující Wicked Leaders nebo My Friend, My Friend z debutového alba, při níž si King Ayisoba nevtíravě vymohl pěveckou spolupráci publika. Nepočetného, zato srdečného, tančícího a vděčného. Velké díky pořádajícímu Rachotu, protože vracet k nám hvězdy festivalových setů minulých ročníků Respectu má evidentně smysl.