LISERSTILLE a společnost ohrožená vlastním strachem

Dánská čtyřka LISERSTILLE vydala po třech letech nové dlouhohrající album Empirical Ghost. A na květnovém turné zastaví hned třikrát v Česku: osmadvacátého května v pražském Crossu, o den později v plzeňském Divadle Pod lampou a třicátého v Třebíči na Festivalu malých pivovarů. O nové desce a vymítání "empirických duchů" z veřejného mínění jsme si povídali s frontmanem kapely Martinem Byrialsenem.

V minulosti jste skládali zvláštně koncepční alba. The Collibro je soundtrack k neexistujícímu filmu, který chápu jako analogii literární techniky volných míst v textu, jež si člověk musí domýšlet. O čem je Empirical Ghost?
Není to koncepční album jako Collibro. Empirical Ghost je naše interpretace dílčích problémů ve světě. Všímáme si kulminujících krizí v Dánsku i jinde, nahrávali jsme ho těsně po útocích na Charlie Hebdo a střelbě v Kodani. V Dánsku se mluvilo o výjimečných opatřeních směrem k muslimské komunitě, výroky krajní pravice o speciálních právech začínaly znít jako protižidovská rétorika v Německu 30. let. Více než střílení, které je smutné, ale děje se po světě často, začala být děsivá ta rozjíždějící se mašinerie strachu a obav jednoho před druhým. Cokoliv bylo cílem teroristů, tohle se jim podařilo. Nenávist a strach naprosto neodpovídající rizikům. Možná je větší šance, že umřu zásahem prkýnka od hajzlu padajícího z Mezinárodní vesmírné stanice než rukou teroristy [pozn. red.: podle statistik z roku 2011 měl Američan 5x vyšší šanci zemřít zásahem blesku a 2x vyšší šanci být zabit psem, než umřít při teroristickém útoku].

To je téma celého alba?
O tomhle je skladba Gold Future. O prorocích, kteří v televizi šiří myšlenky strachu a těží z toho, že z politiky se stal šoubyznys, z toho, že tu máme anonymní demokracii. Volíme jako anonymové, což je obecně dobře, ale vedlejší efekt je, že se nemusíme zodpovídat za svůj hlas. Můžeš volit extrémněji, než bys přiznal svým přátelům. S myšlenkou „možná to je pravda a bylo by lepší, aby tady nebyli, jednou to dám více doprava“. Necháš volit svůj strach. Pravicoví populisté jsou v Dánsku skoro největší strana a mají přes 20 % hlasů. Když jdeš a zeptáš se lidí, tak to nepřiznají, ale volí ji. [pozn. red.: Dánská lidová strana jasně vyhrála Evropské volby s 26,6 % hlasů. Výzkumy předpokládají, že v parlamentních volbách by nyní dostala 18-21 % a byla na 2-3. místě. Rozdíl nemusí být dán jen neochotou přiznat se k volbě populistů, ale také rozdílnou účastí v evropských a parlamentních volbách.]

Proč se deska jmenuje Empirical Ghost?
Hlavní téma je rozpad světa kvůli dílčím krizím, které nemusí být zásadní, ale budují společnost strachu. Empirical Ghost je ironický název. Máme empirickou zkušenost, že ve městě řádí duch. Všichni jsme to zažili. Tím duchem jsou například imigranti, všudypřítomní teroristé. V Dánsku jsou místa, kde lidi neznají žádné imigranty, neznají žádné muslimy a v právě tyhle místa nejčastěji volí ty velmi pravicové strany. Titul alba chce přivést lidi k zamyšlení – opravdu vidíte ducha? Jaká je vaše osobní zkušenost?

V Česku je tohle statisticky potvrzené – čím méně cizinců znáš, tím více jsi proti nim. A máš sklon nadhodnocovat jejich počet vysoko nad ty 4 % cizinců, co tady žijí.
Takhle to asi bude všude. Co neznáš, to tě děsí k smrti. A v tomhle prostředí může demokracie pěkně zklamat.

Zajímavá skladba, ve které se pro některé recenzenty album láme, je Zenith. Váš kompoziční přístup, kdy některé songy jsou zahlcené motivy, aby pak přišla dlouhá repetitivní skladba, může překvapit.
Zenith je mystický příběh o muži, kterému ve spánku někdo vypíchl oči a díky tomu uvízl ve vlastním snu. Nemohl se vzbudit, otevřít oči, aby se ujistil, že nespí. Je to metafora o tom, že honíme vlastní sny, ale nejhorší, co se nám může stát, je, když jich dosáhneme. Uvízneme v nich. Trochu psychoanalytické, jako od Lacana. A tématu odpovídá hudba. Chtěli jsme zobrazit trans, když upadáš do snu. Ideálně by sis to měl pustit, když usínáš, a pak by skladba pokračovala, když spíš.

Vyzkouším to, snad se vzbudím. Empirical Ghost je i zvukově jiné. Výrazně méně klavíru, kterým jsi kdysi dominoval, výrazně víc kláves.
Jediná skladba, kde já hraju na klavír, je závěr This Wonderful You. Tam je takové, řekněme, klavírní sólo. V několika dalších věcech hraje na klavír basák Asbjorn, který na tomhle albu udělal hodně kompozic, já hraju jen na syntezátory. Klavíru jsem měl po krk, hrál jsem na něj děsně dlouho. Syntezátory mě víc inspirují k vytvoření futuristických nálad. Rozdílně to zní ale i díky tomu, že to mixoval Randall Dunn [pozn red.: americký producent a zvukař, který stojí za zvukem kapel jako Akron/Family, Sunn O)))].

Vždycky mě zajímalo, jak najímání zahraničních producentů funguje. On dělal jenom mix, nebo i aranže a další věci?
Randall jen mixoval. Udělal neuvěřitelnou práci, v každé chvíli přemýšlí, co tu kterou skladbu vede. A je dost nekompromisní. Umí dělat těžká rozhodnutí a nenechat tam všechno jenom proto, že jsme to nahráli. Nesere se s tím. Dělali jsme na albu půl roku, pak mu ho poslali a za týden přišly hotové mixy. A tak jsme to chtěli. Aby tam byla jedna mysl, integrita jednoho člověka. Ohledně mixu padala i další velká zahraniční jména, ale nám se líbí mystická aura a temnota okolo všeho, co Randall Dunn dělá. Takže jsme nadšeni, že na to kývnul. Album je zvukově jiné – třeba bicí jsou víc v pozadí, než jsme je mívali.

Taky jsou tam výraznější kytary a ty víc zpíváš v hlubších polohách. To se mi líbí, časté falzety a výšky mě v minulosti občas rušily.
To máš pravdu, ono to dost vypovídá o tom, jak chápu narativ skladeb. A na téhle desce je jen jeden záměrně patetický song – právě This Wonderful You, vyprávěný z pohledu chudáka, co se pořád omlouvá. Já vlastně nikdy nezpívám za sebe, ale vždycky za nějakou postavu. Nikdy jsem neměl rád muziku ani literaturu o tom, co se autorovi stalo a co sám prožívá.

Každý věří, že jeho deník bude zajímat ostatní.
Ano, můj deník je ten nejzajímavější na světě, hah. Já se nikdy nedokážu identifikovat s těmi zpěváky, co zpívají moc o sobě. Vstal jsem a po snídani jsem šel do moře utopit myšlenku na tebe. Vlastně je obdivuju, že tak píšou. Musí to dát práci věřit tomu, že je to pro někoho relevantní.

Na desku jste vybírali peníze na Kickstarteru. Jak to fungovalo?
Nakonec jsme vybrali přes čtvrtinu nákladů, což je super. A hlavně to bylo povzbuzující – během přípravy a nahrávání každý den vidět, jak přibývá podpora lidí, kteří to chtějí slyšet. Nikdy nespadneš do té melancholie, jestli to vlastně někoho zajímá. Zbytek jsme zaplatili z nějakých grantů a ze svého, takže jsme pořád v dluhu. Ale stálo to za to.

Turné začínáte v Německu a kromě pražského Cross Clubu (čtvrtek 28.5.) se stavíte i v Třebíči na místním pivním festivale. Vy už jste tam jednou hráli. Není to asi úplně publikum, které by se věnovalo dánskému alternativnímu rocku?
Očekávají přímočařejší muziku, ale my je přesvědčíme. I když hrajeme na akcích, kde nás lidi neznají, většinou je dostane intenzita koncertu. A tentokrát to bude ještě intenzivnější show, ne ve smyslu světel, ale hudebně. Kdysi jsme hrávali s video podkresy, ale jen to rušilo pozornost. Některé kapely mají skvělé VJs, ale sami se stávají nudnějšími a jen tam stojí, a shoegazing, ten my neumíme.

Možná Asbjorn, basák...
U něj jsou to jen takové krátké transy. Na koncerty se fakt těšíme. Jsme lepší muzikanti než kdy předtím, nové songy se pro živé hraní hodí taky ještě lépe než předchozí alba.