Marc Schmolling: Jazz, poezie i ticho

Berlínský pianista Marc Schmolling se vrací do hlavního města v rámci dvacátého ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana.

Schmolling má ostatně Prahu v genech. Je totiž synem básnířky Inky Machulkové, výrazné kulturní persony šedesátých let z okruhu kavárny Viola, kde k jejím souputníkům patřil Václav Hrabě nebo Vladimíra Čerepková. Sama umělkyně s hudbou v rámci svých večerů Poezie a Jazzu pracovala, roku 1968 však utekla do Mnichova, kde se také Schmolling před třiačtyřiceti lety narodil. Hru na klavír si zvolil sám, snad pod dojmem matčina preludování. „Maminka hrávala na piano, dobře si vzpomínám na Dvořákovu Humoresku a Sindingovo Rašení jara. Také Edvard Grieg byl jeden z jejích oblíbenců. Táta hrál na dvanáctistrunku, rock´n roll a country, především Johnnyho Cashe. Rodiče poslouchali hodně muziky, od Beatles, přes Pink Floyd, Mahalii Jackson, Louise Armstronga po klasickou hudbu,“ vzpomíná Marc na dětství.

Prý má rád hranice, ještě raději je ve svých improvizacích překračuje. Pianista studoval u Larryho Portera na mnichovské konzervatoři Richarda Strausse, své znalosti později prohluboval pod vedením Horace Silvera, Bennyho Greena či Steva Colemana na Stanfordské univerzitě v Kalifornii. Roku 2006 se přestěhoval do Berlína, kde působí hned v několika projektech, získal řadu ocenění, včetně Jazz & Blues Award Berlin.

O dva roky později stál u zrodu Jazzkollektiv Berlin. „Důvod byl prostý – spojení sil. Většina hudebníků, skladatelů nebo kapel pracují a probíjejí se na svou pěst. Takže jsme se my, Johannes Lauer, Gerhard Gschlößl, Wanja Slavin, Philipp Gropper, Felix Wahnschaffe, Ronny Graupe a já, rozhodli sami zorganizovat festival, kde naše projekty představíme. Nejsme kapela, každý z nás je skladatel s vlastní skupinou. Pořádáme ho každý rok dvakrát, v zimě a v létě. Hudební obsah, kvalita a moci být nezávislý na komerčním hudebním byznysu, je pro nás velmi důležité.“

Letos v lednu vyšlo debutové album jeho nejnovějšího projektu s překvapivě zvoleným názvem – Ticho. I názvy skladeb jsou většinou česky či anglicky, němčina dostala vale. „Napsal jsem několik balad a skic, vše ostatní je volná improvizace. Je to v podstatě komorní hudba s výjimečným britským trumpetistou Tomem Arthursem a skvělou zpěvačkou Almut Kühne. Obzvláště v improvizované hudbě je velmi důležité mít správnou kombinaci zkušených hráčů a charakterů s dobrou intuicí. S Tichem jsme začali hrát a voilà, zrodila se hudba. Je to dobrá chemie. S českými názvy jsem začal před několika lety. Je to řeč mé maminky, velmi originální a zdá se mi velmi sebejistá. Podle toho, jak mi hudba rezonuje, volím jazyk titulu. Jak vidno, má hudba je většinou neněmecká.“

Ačkoliv v sále Nuselské radnice vystoupí sólo, brzy se také chystá zhudebnění několika básní Machulkové. Společně vystoupit bohužel nikdy nezvládli.