Masakr v obýváku (Hazmat Modine)

Auditoriem se nesla slova o masakru a nebyla, věru, ani příliš nadnesená. Osmihlavá newyorská saň jménem Hazmat Modine nezavítala do intimního prostředí Divadla U Hasičů rozdávat lekce z akademické nudy, ale pořádně to rozbalit. A pohříchu nevalně zaplněný sál to alespoň dovedl patřičně ocenit. Frontman Wade Schuman sice po příchodu na pódium marně vybízel trochu zakřiknutou hrstku přítomných k přesunu do prázdných předních řad, aby je nemusel lovit očima v hloubi hlediště, po odeznění písně Plans z posledního alba Extra-Deluxe-Supreme (mimochodem věrná charakteristika toho, co se na jevišti odehrávalo) už ale jeho druhá výzva nezůstala oslyšena. Vznikla tak maximálně komorní, důvěrná atmosféra s prostorem pro vzájemné souznění i vtipkování a i když chabá účast zamrzela, zdálo se, že Schumanovy poznámky o tom, že si připadá jako v obýváku, neměly žádný hořký podtext.

Hudba, s níž Hazmat Modine už téměř dvacet let obrážejí štace po celém světě, je žánrově nepolapitelná a sama o sobě vzrušující i jen ze studiových nahrávek. Co teprve, když se s jejich naprosto přirozenou směsí bluesových, jazzových, afrokubánských, východoevropských i countryových vlivů střetnete tváří v tvář a dechová sekce (trubka, saxofon, pozoun) vám přímo ofukuje čelo. Poměrně dlouhé a členité skladby skýtají spoustu místa pro četné sólové výstupy, které ovšem strhující a pestrý proud hudby nijak nebrzdí, protože je nikdo zbytečně nenatahuje. Týmové přihrávání a společné šturmy jsou prioritní, na což dohlíží kapelník Wade Schuman, rozený showman, který svou kypící energii dělí mezi zpěv (připomene tu Chucka E. Weisse, tu zase Johna Hiatta), zdivočelou foukací harmoniku, s níž podniká výpady do publika, a dirigování, potažmo hecování svých kolegů.

Roli baskytary supluje impozantní tuba zavěšená na jednom ze zakládajících členů Josephu Daleym, čímž vzniká vzdálená podobnost s našimi ASPM, hudba Hazmat Modine je ale o dost živelnější, energičtější a žánrově rozevlátější. Schuman ovšem rád zdůrazňuje, že v jejich případě nejde o nějaké cílené vyhledávání exotických inspirací, ale o logický důsledek příslušnosti k newyorské hudební scéně, se vším, co na ní za uplynulá desetiletí společně vykvasilo. Celá ta bujná fúze tedy není vynálezem kapely, ale města, které je její rezidencí.

Sestavu tvoří muzikanti s bohatými a různorodými zkušenostmi. Hráli už s leckým, od jazzových velikánů Lionela Hamptona, Charlieho Hadena či Anthonyho Braxtona přes Joan Osborne a Natalii Merchant až k Davidu Bowiemu. Nezpochybnitelná erudice jim ovšem nebrání poddat se jedinečné magii souboru, jejíž nedílnou částí je i určitá sympatická šramlovitost. Všechno to pevnou rukou kočíruje Schuman, ale podstatný je každý: od introvertně, až křehce působícího kytaristy Michaela Gomeze po divoce sólující sošnou pozounistku Reut Regev. Všchni se na dvě hodiny stali nepostradatelným údem ryčného hudebního mnohozvířete, které nás všechny lačně pozřelo a na konci šťastné a rozesmáté vyvrhlo. Jen ještě poznámka: příště rozhodně raději na stojáka. Na pouhé kroucení a podupávání na sedačkách je tahle muzika až příliš bujará.