Martin Řezníček | Články / Reporty | 10.02.2017
Pocit hučení v hlavě a mrtvá ozvěna pískání v uších ještě ráno po probuzení jsou důkazem, že včera večer se na hlasitosti nešetřilo. Program Rock Café ani nic jiného nesliboval – v hlavní roli přímočaré kytary a do černa osmažený booster. Špunty do uší až příště.
Z trojice kapel zahrála jako první The Peppercubes. Najít na kytaře dobrej riff je jedna věc, vymačkat z něj ale něco víc než revival britské garáže s nánosem provinčnosti a pražské angličtiny je věc druhá. Čest zachraňoval aspoň kytarista technicky zahranými sóly a přinasraný hlas frontmana, dobře pasující k jejich stylu.
Psychocandy patří přesně k tomu druhu kapel, kterým z nahrávek nemůžete přijít na chuť, ale naživo vás dostanou syrovým a překvapivě vychytaným zvukem. Základním východiskem je pro ně indie, tíhnou ale ke garage rocku, postpunku i lehké psychedelii. Dobře zvolené jméno přesně vystihuje jejich chvíli psycho – chvíli candy. Říkal někdo něco o Pixies…?
A teď proč jsme všichni tady. Nizozemské trio Paceshifters: devadesátkový rockový zvuk kytar a zpěv à la Cobain. Dvě zkratky docela dobře vystihují základní obrys kapely, u nás objevené hradeckým Rock for People. Klubová premiéra byla v podstatě testováním nového materiálu na chystanou desku. V první hodině kromě asi neprofláklejší Drone a coveru Floyd the Barber (jak jinak než od Nirvany) moc známých songů nezaznělo. S kapelou nikdo nezpíval, o to víc se ale pařilo. Moshpit se pomalu rozrůstal z několika jedinců na solidní kotel, ve kterém bylo snadné dostat masáž brady ramenem. Důkaz pogem, že sázka na nejistotu se vyplatila.
V závěru setu se kapela fanouškům odvděčila vývarem Nothing You Can Do, načež se rozhodla pokoušet jejich trpělivost a vybrala ještě několik hutných pomalejších písní (Davis), které až neúměrně natahovala. Kotel svou energii ale neztratil a vydržel ve slow motion dupáku i přes několikrát restartovaná závěrečná kila. Před sundáním šprcky zbyl ještě čas na This Road. A pak už s jednou ponožkou hledat ztracený stud.
Paceshiftetrs (nl), Psychocandy, The Peppercubes
8. 2. 2017, Rock Café, Praha
foto © Martina Havlíčková, iREPORT
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.