Masáž brady ramenem (Paceshifters)

Pocit hučení v hlavě a mrtvá ozvěna pískání v uších ještě ráno po probuzení jsou důkazem, že včera večer se na hlasitosti nešetřilo. Program Rock Café ani nic jiného nesliboval – v hlavní roli přímočaré kytary a do černa osmažený booster. Špunty do uší až příště.

Z trojice kapel zahrála jako první The Peppercubes. Najít na kytaře dobrej riff je jedna věc, vymačkat z něj ale něco víc než revival britské garáže s nánosem provinčnosti a pražské angličtiny je věc druhá. Čest zachraňoval aspoň kytarista technicky zahranými sóly a přinasraný hlas frontmana, dobře pasující k jejich stylu.

Psychocandy patří přesně k tomu druhu kapel, kterým z nahrávek nemůžete přijít na chuť, ale naživo vás dostanou syrovým a překvapivě vychytaným zvukem. Základním východiskem je pro ně indie, tíhnou ale ke garage rocku, postpunku i lehké psychedelii. Dobře zvolené jméno přesně vystihuje jejich chvíli psycho – chvíli candy. Říkal někdo něco o Pixies…?

A teď proč jsme všichni tady. Nizozemské trio Paceshifters: devadesátkový rockový zvuk kytar a zpěv à la Cobain. Dvě zkratky docela dobře vystihují základní obrys kapely, u nás objevené hradeckým Rock for People. Klubová premiéra byla v podstatě testováním nového materiálu na chystanou desku. V první hodině kromě asi neprofláklejší Drone a coveru Floyd the Barber (jak jinak než od Nirvany) moc známých songů nezaznělo. S kapelou nikdo nezpíval, o to víc se ale pařilo. Moshpit se pomalu rozrůstal z několika jedinců na solidní kotel, ve kterém bylo snadné dostat masáž brady ramenem. Důkaz pogem, že sázka na nejistotu se vyplatila.

V závěru setu se kapela fanouškům odvděčila vývarem Nothing You Can Do, načež se rozhodla pokoušet jejich trpělivost a vybrala ještě několik hutných pomalejších písní (Davis), které až neúměrně natahovala. Kotel svou energii ale neztratil a vydržel ve slow motion dupáku i přes několikrát restartovaná závěrečná kila. Před sundáním šprcky zbyl ještě čas na This Road. A pak už s jednou ponožkou hledat ztracený stud.