Metronome: Černé uhlí i barevní chameleoni

Druhý ročník Metronomu lákal sice hlavně na Stinga, ale o celodenní zábavu se staraly menší stage. Začněme u VR/Nobody. Ti sice na příští týden chystají novou, česky zpívanou desku, přesto se rozhodli z ní poodhalit jen jednu skladbu a vyšvihnout jeden z posledních anglicky zpívaných setů plný starých hitů. Jejich koncertů jsem viděl několik, ty nejzábavnější se odehrály za světla, když se duo nesnažilo ohromit vypilovanými projekcemi a odtažitým stage designem. A přesně takový byl i ten včerejší. Oproti temnému klubu se nebylo kam schovávat a emocemi nabitá hudba se šířila bez zbytečných cool pozlátek. Navíc z obou dvou muzikantů je cítit narůstající sebevědomí, které se ukazuje jednak v civilnějším zpěvu, druhak v uvolněnější práci s beaty. Odlehčené tanečnější závěry skladeb nabídly skvělou možnost, jak ze sebe vytancovat všechen smutek.

New Stage kromě klidného prostoru ve stínu nabízela i svěží koncerty. Tím dalším byla polská indie kapela Coals, pojmenovaná podle jejich domovského černouhelného pohraničí. Mladé dvojici dominuje zpěv zpěvačky Katarzyny Kowalczyk, který v hojně zastoupených zasněných polohách evokuje feeling Warpaint. Jen škoda, že se kvůli problémům se zvučením stihlo jenom dvacet minut, snad se zase brzo ukážou s chystaným debutem. Technické potíže provázely i set britského soulového zpěváka Azekela. Jeho zpěv si i tak podmanil celý stan, když svými emociálními příběhy očaroval i ty, kteří přišli jenom nakouknout.

Když jsem před pár týdny mluvil po telefonu s Birgirem Thorarinssonem z GusGus, stěžoval si, že ho nebaví koncerty sólo producentů. Jaký druh energie mají kapely navíc mi popsat nedokázal, ale ani nemusel, k pochopení stačilo zajít na koncert rodáků z Tel-Avivu, Garden City Movement. Taneční beaty, perkuse, chytlavé melodie, to vše v radostném obalu od čtveřice muzikantů kmitajícími za svými nástroji. Chvíli Hot Chip, chvíli Glass Animals a jindy zase svůdné smyčky Jagwar Ma. Výživný duhový koktejl plný překvapení od prvního ochutnání až po poslední kapku.

Po Stingovi byli za největší hvězdy dne nestárnoucí GusGus, chameleoni elektronické scény, kteří za dvacet let existence prozkoumali snad každé zákoutí tanečních scény. Původně několikačlenná formace dnes sčítá pouze dva hudebníky, kteří předvedli podmanivou energickou show. Jejich hlavní zbraní byl excentrický showman Daníel Ágúst Haraldsson, který tančil na pódiu usilovněji než diváci pod ním, Thorarinsson mu k tomu hrál euforický trance i tajuplné techno. A i když celé vystoupení působilo poněkud retro, nic nebránilo tomu, aby diváci přistoupili na pravidla islandských matadorů a protancovali se s nimi až do nekončících přídavků.