Milan Cais: tata bojs a další magie za dveřmi

Dvacátý díl seriálu o vizuálech. S Milanem Caisem o nemocné soše i kosmonautovi nabodnutém na obelisku u Pražského hradu. O ohromné síle umění ve veřejném prostoru, o akvarelové rubikovce a také o intenzivních vzpomínkách na vznik stěžejního Nanoalba. O tom, že jeho další výtvarné téma je doslova za dveřmi.

Fascinuje nás vaše instalace s názvem Zásah s audiokazetou zapíchnutou v krvácející zdi z cyklu Peřiňák a jiné skříňky. Vyvolává to v nás myšlenky na příběh člověka, jehož v útlém věku "zasáhne" hudební album, které ho provází po zbytek jeho života. Co jste tímhle originálním cyklem sledoval?
Celý ten cyklus začal vznikat v momentě, kdy jsem na chalupě objevil rozložený starý nábytek z mého teenagerského pokoje, který byl připravený na spálení. Vyvolalo to ve mně silné emoce a rozhodl jsem se, že jeho zničení nesmím dopustit. Byly tam dobové záznamy, kresby na peřiňáku nebo samolepky na skříni. Na tom peřiňáku mi vždycky stál magneťák, z něhož jsem před usnutím poslouchal moje oblíbený desky na kazetách. Ten starej nábytek jsem pak rozřezal a vdechl mu novej život formou soch, asambláží a objektů.

U vašeho profilu na Artlistu se mj. píše, že některé vaše výtvarné objekty z dob studií "vyjadřovaly sociální potřebu umělce oslovit veřejný prostor." Jak se k téhle potřebě stavíte dnes?
Veřejný prostor velkoměst byl zajímavej vždycky. Pro umělce je obzvlášť atraktivní konfrontace s takzvaně nezasvěcenými lidmi. Reakce člověka, který se o současný umění nezajímá a do galerií nechodí a který je na ulici najednou konfrontován s uměleckým dílem, může mít pro autora mnohdy větší hodnotu, než třeba reakce zasvěceného kurátora. A to je asi to hlavní, co mě na vystavování ve veřejném prostoru bavilo a baví. Když jsem měl v roce 2000 na střeše Goethe institutu Nočního hlídače, chodil jsem se tam večer koukat a pozorovat, jak na to reagují kolemjdoucí.

Souvisí s touto konfrontací i vaše pozoruhodná instalace Vesmirná odyssea s nabodnutým kosmonautem u Pražského hradu?
Ano, to je přesně ta instalace, která měla vyvolávat v turistech, návštěvnících Hradu a kolemjdoucích spoustu otázek. Měla to být primárně socha absurdní, skoro až dadaistická. Já mám moc rád Stanleyho Kubricka a jeho film 2001: Vesmírná oddysea považuju za jeden z nejzásadnějších snímků všech dob. Možná měl ten kosmonaut napíchnutý jako špekáček na legendárním obelisku z mrákotínské žuly symbolizovat padlého českého anděla, který se musí na to všechno dívat. A jednoho dne to ten chudák zkrátka už nevydrží a z nebe padne rovnou na nádvoří Pražského hradu. Nerozdýchal to ostatně ani tehdejší prezident Klaus, který této instalaci zatnul tipec, takže nakonec zůstalo jen u xeroxové simulace.

Vaše diplomová práce byla autoportrétem v podobě robota p3D-01. Tohle označení jste i nějakou dobu užíval jako svůj umělecký pseudonym. Odkud se bere tahle láska k moderním technologiím, potažmo robotům?
Myslím, že naše generace má svým způsobem štěstí, že moderní technologie vyrůstaly s ní. Byli jsme u zrodu první Sinklerů, ve škole pod lavicí jsme hráli první digihry. Ony ty technologie sice pořád rostou, ale trochu jinak, než když já byl malej. Možná by se i dalo říct, že jsme generace vzniku digitální doby a to je samo o sobě hodně zajímavý. Jinak ta moje diplomka byla ve svý podstatě hodně intimní, osobní zpověď, opět primárně zamýšlená do veřejnýho prostoru. V tomhle případě tedy přímo do hudební prodejny, kde vedle poslucháren nových titulů, byl najednou vyprávěn skutečný příběh ze života, ale adjustován stejně jako ty písničky. Reakce lidí jsem si tehdy dokonce natáčel skrytou kamerou (smích).

Nemocná socha zase mumlala text písně Fitter Happier od Radiohead. Samotnou skladbou se přitom nese hlas Stephena Hawkinga. Byla ta socha reakcí právě na něho, na přelomovou desku Radiohead anebo na naléhavost textu samotného?
Tu skladbu jsem slyšel, zapůsobila na mě, a aniž bych rozuměl textu, intuitivně jsem si naskicoval kresbičku. Byla na ní postava sedící na kolečkovém křesle s velkou vodnatou hlavou, celá ovázaná obinadlem. Pak jsem si nechal text doslovně přeložit a po zjištění, že to až nápadně sedí, jsem dostal potřebu tu kresbičku zhmotnit v menší soše, která na sebe na invalidním vozíčku bere roli konzumní společnosti. Přišlo mi důležitý, aby lidi, kteří se na sochu budou dívat, slyšeli náladu skladby, takže jsem ji nechal hrát z malého repráčku, umístěného místo pusy na té velké hlavě.

V 90. letech jste studoval Akademii výtvarných umění v Praze, mj. i ateliér vizuální komunikace u Jiřího Davida. Co si z tohoto období držíte dodnes?
U Jirky Davida jsem byl jen chvíli, až na poslední diplomový rok, kdy jsem už do školy moc nechodil a celou diplomku jsem dělal v ateliéru na chalupě. Ale z období studií na Akádě mi v paměti hodně utkvěl čas strávený s profesorem Hugem Demartinim. Vždycky když viděl, jak z nás čiší tvůrčí ambice, říkal: "bejci neblbněte a nikam se nežeňte, to vaše velký dílo, na který tenhle svět čeká, můžete udělat klidně až v padesáti anebo ho taky prostě vůbec neuděláte. Hlavně si udržujte pravidelnej rytmus sexuálního života." Byl to zkrátka Pan profesor, moudrý a života znalý pán, který nás ale zároveň uměl i motivovat k tvůrčí práci.

Česká výtvarná scéna současnosti na vás působí jak? Je rozmanitá nebo šedá?
Vnímám ji celkem jako rozmanitou, Šedá je tu jen Kateřina a to naštěstí pouze příjmením (smích). Sice jsem v poslední době neměl tolik času naši scénu sledovat důkladně, ale pořád mě příjde, že chuť něco dělat, nějak se vymezit a nakonec mít i ty ambice, jsou z našeho mladýho umění cítit, což považuju za důležitý.

K ústřednímu akvarelovému motivu nadcházející desky Tata Bojs A/B jste se inspiroval tvarem a zbarvením Rubikovy kostky. Je za tím inspirace obsahem alba samotného?
Tak trochu. Máme tam jednu písničku, která se jmenuje Rubik a Kubrick, vypráví fiktivní příběh setkání obou géniů na nějaké dekadentní party. Napadlo mě nazpívat tu píseň jako takový „duet ve třech“, což je samo o sobě blbost, ale nevím, jak se tomu správně říká. Zkrátka jsme oslovili Jana Buriana a Marka Ebena, kteří ztvárňují obě osobnosti, přičemž já zpívám roli vypravěče ve třetí osobě. Není a ani to nemá být ústřední obsahový motiv celé desky, nicméně se nám líbilo, že Rubikova kostka je jedním ze symbolů 80. let a určité ozvuky té doby jsou patrné i ve zvuku alba. Mardoša přišel s nápadem rozepsat nápis TATA / BOJS i s tím lomítkem do devíti polí do čtverce jakoby to bylo napsáno na jednotlivých kostičkách Rubikovky. Přišlo nám to celé jako silný vizuální symbol, tak jsem se nechal při tvorbě akvarelu inspirovat.

S akvarelem jste ostatně nepracoval poprvé. V roce 2010 jste vytvořil sérii dvanácti kreseb nazvanou Top 12 songs. Šlo o malířské ztvárnění některých oblíbených písní?
Šlo přímo o ztvárnění všech písní z alba Ležatá osmička. Když jsem pracoval na demáčích písniček, napadlo mě zaznamenat a uchopit to zvláštní rozdělané stádium i vizuálně. Pojmul jsem to jako velmi intuitivní, rychlou a pocitovou kresbu tuší a akvarelem na předvlhčený papír, což byl ve výsledku i dobrý výchozí materiál pro tvorbu bookletu.

Dalo by se říct, že booklet alba pojímáte jako svou vlastní mini galerii?
Je pravda, že už hodněkrát jsem si říkal, že bych to celé rád nechal udělat někoho jiného a možná se tak někdy i stane. Ale nakonec vždycky dojdu k tomu, že některé abstraktní pocitové věci ve vnímání detailů se hodně špatně vysvětlují. A než ztrácet čas dlouhým vysvětlováním s nejistým koncem, raději to pak udělám sám. Každopádně je třeba říct, že celkové vizuální vyznění bookletu taky hodně ovlivňuje grafická designérka Anna Issová, s níž už spolupracujeme řadu let.

Lze vůbec vystopovat výtvarný přístup nebo styl, který protíná všechny alba Tata Bojs? Nebo ke každé desce přistupujete jako k ojedinělé záležitosti, která vyžaduje svůj specifický přístup?
Tak jako má většinou každá písnička svou náladu, má ve výsledku i písňová kolekce, kterou na album dáte a která vznikla v konkrétním období, svou specifickou atmosféru. Tu se vždycky nějak snažíme podchytit i v celém vizuálu. A nejde pouze o booklet, jsou s tím spojený i projekce na koncertech, fotky, koncertní oblečení i merch. Takže ke každému albu přistupuju individuálně a jen doufám, že ta spojnice je obsažená v mém výtvarném jazyku.

Jaký je vlastně postup během tvorby vizuálního obrazu desek Tata Bojs? Nápady směřují primárně od vás nebo jde o kolektivní brainstorming, do něhož zasahuje celá kapela?
Jak kdy, záleží to hodně na tom, kolik spolu trávíme času a kolik času věnujeme společným diskuzím o tématu. Jelikož jediný studovaný výtvarník jsem v kapela já, padá celkem logicky asi nejvíc na mě, ale jak už jsem říkal, třeba pro základní vizuální uchopení titulky bookletu k aktuální desce A / B, byl hodně důležitý ten Mardošův nápad s Rubikovkou. V případě desky Kluci kde ste? k celýmu vyznění bookletu zase přispěl náš dvorní fotograf Salim Issa a třeba Nanoalbum jsem dělal sám.

Nanoalbum patří bezpochyby mezi největší a nejdotaženější audiovizuální projekty na naší hudební scéně. Jak na tohle období zpětně vzpomínáte?
Vzpomínky jsou pořád dost intenzivní, s odstupem času se divím, jak se to dalo všechno zvládnout. Nanoalbem to přitom všechno jen začalo. Chystali jsme pak zároveň vydání knížky Nanobook, velký koncert ve sportovní hale na Výstavišti, projekce ke všem písničkám, turné Nanotour, dva videoklipy, posléze natočení celého pražského koncertu a vydání DVD Nanotour, jehož menu jsem pojal jako virtuální příběhovou galerii. Navíc jsem byl čerstvej táta, narodila se mi první dcera Evelína a v podstatě jsem skoro nebyl doma a cítil jsem se permanentně přepracovanej. Zpětně nechápu, jak a kdy jsem mohl v tomhle období ještě dělat věci na výstavu 9+6 a nachystat k ní i malej katalog. Pak jsem rytmus své práce o něco přehodnotil, ale v kontextu dokončovacích prací na albu A/B, musím přiznat, že opravdu jen trochu (smích).

Jak moc ovlivňujete obsah a zpracování videoklipů? Pokoušíte se najít rovnováhu mezi poetikou desky a vizuálním doprovodem nebo raději hledáte kontrast?
Někdy víc a někdy míň, hodně záleží na režisérovi, jak moc je ochoten nás poslouchat. Většinou jen tak naťukneme ideu a necháme je, ať se s tím poperou (smích). Jejich finální námět a scénář, který může být klidně i zcela odlišný od našeho, pak samozřejmě diskutujeme, je to přeci jen naše písnička, že jo? (smích)

Přijde nám, že řada vašich videoklipů se nese ve znamení nadsázky, sebeironie a lo-fi estetiky. Co vás na poetice minimalismu tak baví?
Všechno. Zkratka, akcent a důraz sdělení, video musí být buď zábavný anebo uhrančivý a silný. Nesmí moc jít proti tempu písničky a v ideálním případě odkrývá v písni netušený rozměry a posouvá jí ještě dál.

A co vztah ke kýči? Máme pocit, že Tata Bojs s přiznaným kýčem pracují, ať už ve zmiňovaných videích nebo skrze texty.
Kýč je a vždycky byl součást našich životů, má přitom mnoho podob. Necitlivá práce s kýčem se může sama stát nechtěným kýčem a ve výsledku ještě větším. Definici kýče ale neznám. V klipech mě baví různé odkazy a spojnice, toho jsme se dotkli třeba v klipu k písni Antikvariát od režiséra Štěpána FOKA Vodrážky, který je natočený jako pocta „béčkovým“ hororům i se všemi jeho nedokonalostmi.

Co si všeobecně myslíte o vizuální komunikaci české hudební scény? Nechybí nám tu více konceptuálnosti, většího důrazu na ztvárňování koncertních projekcí nebo vůbec důrazu na nějakou estetickou stránku hudby?
V porovnání se zahraničím určitě ano, jenže ony tyhle vizuální nadstavby jsou vždycky poměrně dost nákladný. Nejen finančně, ale i časově a personálně. Vše souvisí se vším, kdyby hudba, hlavně tedy ta méně mainstreamová, generovala v naší malé republice víc peněz pro její aktéry, jsem přesvědčen, že nápady by tu byly.

Je pro vás vizuální image kapely významná, neřkuli zásadní?
Zásadní bych neřekl, ale důležitá ano. Každopádně víc mě baví, když se v tomhle ohledu moc netlačí na pilu. Pokud se nějaké kapele nebo interpretovi podaří nad sebou vytvořit nějaké to kvalitní neuchopitelné a zdánlivě neviditelné fluidum – můžeme tomu říkat i image - a to vám automaticky naběhne, když tu či onu kapelu interpreta/tku vidíte, považuju to za malé vítězství. Hudby je mnoho a lidí, který se o ní zajímají pořád stejně. Takže nějakým způsobem vystoupit z šedé masy je základním předpokladem k úspěchu. Jenže i když se vám tohle nakrásně podaří, není jistý, že se úspěch dostaví.

A někdo v ČR vás pojetím hudební image oslovuje?
Těžko říct, jestli tu máme nějakou kapelu, který by to všechno pěkně drželo pohromadě. Když tak pátrám v paměti, je mi blízký humor kapel Midi Lidi, ale i Monkey Bussines. Některé jejich koncertní kostýmy sou super, zároveň některé jejich promo fotky jsou výtvarně naprosto šílený (smích). Nicméně si dlouhodobě drží nějaký koncept a to se mi líbí.

Vaše výtvarné působení zasahuje od sochařiny, přes malbu, instalace až po výtvarné pojetí hudby domovské kapely. Co je vám z různorodých stylů a přístupů nejbližší? A kam se dá ve vašem případě ještě posunout?
Vlastně mě baví fušuvat do všeho. Dokonce jsem byl tak drzej a dovolil jsem si sebe sama pasovat právě do role režiséra, když jsme dělali animovaný klip k písni Elišce z Nanoalba. Já se celkem neštítim ničeho (smích). Trošku to pramení z mé utvělé představy, že všechno na světě si udělám nejlíp já, jenom já a nikdo jiný. Ale nemůžu si pomoct, když dělám hudbu, vidim obrazy, projekce, zhmotňují se mi sochy, a když přemýšlím nad tématem nějaké instalace nebo obrazu, potřebuju něco zase slyšet, nejlépe hudbu. Už delší dobu mě zajímá téma dveří, se vším, co si pod tím slovem můžete představit. Tajemství, odhodlanost, čin, rozhodnutí i důsledky onoho rozhodnutí. Moje další téma je tak za dveřmi. A to doslova.