Moon Crew #10: Maria Pyatkina

V seriálu Moon Crew vás seznamujeme s našimi redaktory, editory a fotografy a v jeho jubilejním desátém dílu tu máme Marii Pyatkinu. Před několika lety se z Full Moonu učila nová česká slovíčka, teď už sama skládá slova v články, e-maily předplatitelům nebo příspěvky na Instagramu. Máša je naše produkční, autorka a pravděpodobně nejmladší fanynka Depeche Mode mezi všemi přispěvateli. O své cestě z Ruska do pražských Vršovic nebo o rostoucí zálibě v tancování vyprávěla v Moon Crew.

Kdy a jak ses seznámila s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Začala jsem ho registrovat asi v roce 2014, když mě moje tehdejší parta přivedla do pražského hudebního undergroundu. Utkvělo mi v paměti logo Full Moonu u vstupu na skvělý malý festival Psy-High, který pořádala skupina /-\. Asi měsíc na to jsem vyhledala Full Moon s Interpol na obálce v trafice, sedla si s ním na lavičku u žižkovské budovy VŠE a navždy propadla jeho kouzlu. I přes velmi specifický styl a náročnější styl psaní mě zaujal lakonickým designem a žánrovým rozptylem. Asi jsem taky podvědomě tušila, že ho dělají spřízněné duše. Hned jsem si Full Moon předplatila a začala celkem pravidelně chodit na jeho akce. Pak následovalo seznámení s šéfredaktorem Michalem Pařízkem, kterého jsem zpovídala v rozhovoru pro svou bakalářskou práci, postupem času jsem do Full Moonu začala psát a poslední půlrok už mám Full Moon na full time!

Jak dlouho pro Full Moon píšeš a co všechno tam ještě děláš?

Během studia žurnalistiky jsem chtěla začít psát o hudbě, tak jsem poslala Maximovi mail. Bylo to na podzim 2017 a od té doby mě ta „firma“ nepustila. Začala jsem recenzemi na web, pak přišly reporty z koncertů, rozhovory, větší články. Před rokem mi do zpráv přistála vysněná nabídka dělat ve Full Moonu produkční, takže teď píšu o něco míň článků, zato dělám spoustu jiných životně důležitých věcí. Mám prsty v distribuci a účetnictví, posílám balíčky s kafem, bavím se s předplatiteli, sypu gifky na Instagram a sem tam napíšu, co je zrovna potřeba.

Co jsi studovala a kde jsi dělala před Full Moonem, co ti to dalo?

Mám bakaláře z mediální komunikace a magistra z žurnalistiky. Nevím, jestli mi nějak výrazně pomáhá látka, kterou jsem biflovala na státnice, pro mě byl možná důležitější čas. Za ty roky na vysoké škole jsem se jakžtakž naučila česky a navázala kontakty. Od dětství jsem žila hudbou, takže i svoje studium jsem se snažila směřovat do hudební sféry. Začátky byly úsměvné: pár let jsem dělala brigádu na TV Óčko, pouštěla v přímém přenosu písničky na přání většinou nezletilých diváků, byla to sranda. Před Full Moonem jsem rok dělala digitální marketing v české pobočce Warner Music pod vedením nejlepšího manažera (zdravím Libora Lisého!), pak mě zlanařil Full Moon. To se nedalo odmítnout.

Máš ruské kořeny, jaké to je v Česku?

Mám nejen ruské kořeny, ale i ruský kmen a ruskou korunu s ruským listím! A proto si určitě brzy nechám na předloktí vytetovat větev břízy, ha. V Rusku jsem vyrostla, maturovala a mám tam všechny svoje příbuzné. Možná po letech života v Česku už nemám typicky ruskou mentalitu, ale nic jiného než Ruska očividně nikdy nebudu. To mi ale nevadí, i když nepatřit nikam je občas smutné a matoucí. Těmito zkušenostmi dnes ale nikoho nepřekvapíš, přistěhovalců je hodně hlavně ve velkých městech, Prahu nevyjímaje. I proto se tady cítím dobře. Nemám důvod se tvářit, že Češi a Rusové jsou kamarádi na věky, ale během sedmi let, co tady žiju, jsou ke mně lidi téměř bez výjimky milí a vstřícní. Za to jsem opravdu vděčná. Cítím se tady bezpečně, kochám se zdejšími krásami a i díky lidem kolem Full Moonu mám pocit, že nejsem tak úplně v cizí zemi.

Naučila ses velmi dobře česky, pamatuješ si, kterou českou knihu jsi četla jako první?

To byla samozřejmě Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery. Ale vzhledem k tomu, že jsem ji v originále četla teprve na konci svého prvního roku v Čechách, a taky tomu, že mi bylo sedmnáct, spousta věcí mi určitě unikla. Po jazykové i dějové stránce. Nicméně se mi líbila a hned potom jsem přečetla Směšné lásky, které na mě tehdy působily dost smíšeným dojmem. Měla bych se k tomu vrátit. Teď to bude jistě zcela jiný zážitek.

Ruské kapely teď ve světě docela jedou, namátkou zmiňme Ice3Peak nebo Shortparis. Máš z toho radost? Cítíš hrdost? Posloucháš ruskou hudbu, vyrůstala jsi s ní?

Hrdost cítím, i když je to možná hloupost. Nejsem to přece já, kdo dělá humbuk na globální hudební scéně, i když jsem o tom vždycky snila! V ruskou hudbu jsem nikdy nevěřila, doma za mého dospívání téměř nehrála, tatínek mě vykrmil na západních kapelách nové vlny, popu nebo hard rocku. Když mi bylo osm, milovala jsem Garbage, No Doubt a Roxette a zhruba o pět let později se moje top tři proměnilo na Depeche Mode, Metallica a Led Zeppelin. Nějaké zajímavé hudební impulzy z Ruska a Ukrajiny (mám za to, že i přes všechny politické nesrovnalosti, jsou hudební scény našich zemí opravdu těsně spojené) vnímám teprve během posledních pár let, a mám z nich radost! Zamilovala jsem se třeba do divné poezie petrohradské kapely СБПЧ (SBPČ), a to natolik, že jejich citát už mám vytetovaný na noze.

Víme, že tvým velkým tématem je tanec. Co tě na něm bere?

Ještě pár let zpátky byl mým velkým tématem spíše zpěv, teď je to najednou tanec. Je ale pravda, že tanec miluju odmalička, jako dítě jsem se věnovala standardním a latinskoamerickým tancům, zhruba pět let zpátky jsem se zamilovala do současného tance a mou relativně novou vášní jsou společenské tance. Všechno to jsou odlišné disciplíny a nic z toho nedělám na profesionální úrovni. Prostě miluju hudbu a tanec, slovy mé kamarádky a lektorky tance, jde o způsob, jak vyjádřit hudbu tělem. Miluju současný tanec, protože je hodně otevřený a improvizační: můžu v něm být čímkoliv za jakýchkoliv okolností. Se společenským tancem to mám podobně, zajímám se o blues a fusion, které jsou také velmi pocitové a ryzí, akorát jsou především o interakci s partnerem.

Jak ses dostala k tancování blues? Jak vlastně vypadá blues, když se tančí?

Když o tom přemýšlím, vypadá vlastně celkem nudně, pokud nejde o vymakané soutěžní vystoupení. Vypadáte u toho se svým partnerem, že jen přešlapujete, pohupujete se ze strany na stranu a sem tam se u toho zatočíte. Vy ale v ten moment prožíváte intenzivní, často velmi intimní propojení, vyměňujete si energii, sdělení. Právě o tom to pro mě je - je to krásný, hluboký a úchvatný způsob komunikace. Poprvé jsem to zkusila minulý rok v Tel Avivu, kde mě kamarádka vzala na pár bluesových večírků. Láska na první krok!

Tel Aviv je lákavá destinace. Kdybys mohla žít kdekoli na světě, jaké místo by sis vybrala?

V Praze je mi dobře, ale v posledních pár letech čím dál hlouběji propadám Berlínu. Je obrovský, ale téměř nikde se tam necítíš malý a ničemný jako třeba v Moskvě. Je útulný a dynamický. Je to domov pro všechny weirdos a se svým pocitem, že nikam nezapadám, bych si tam možná připadala v pohodě. Jenom bohužel není na jihu u moře, to je snad jeho jediné mínus.

Kurt Vile, nebo Kanye West?

Depeche Mode! Pokud jde o výběr mezi kytarovkami a R&B, tak i přes to, že jsem vždy byla spíš kytarový typ, v poslední době rozhodně propadám tomu druhému. Přijde mi, že rock je trošku “out” a takzvané “černé” žánry mnohem líp zvládají reflektovat dobu obsahově a technologicky. Kurt Vile je nicméně velký sympaťák!

Jaký byl tvůj největší zážitek posledního roku?

Poslední rok jich byl plný! Letos to bohužel vzhledem k pandemii tak dynamické nebude, ale věřím, že i tak bude krásně. Loni mě absolutně dostal srpnový OFF festival v Polsku, pak byl bájný taneční víkend v Berlíně, romantický výlet do Izraele na podzim a nedávno pět dnů nekonečných tanečních večírků v rozkošné Valencii. No a nová práce ve Full Moonu - to je vůbec samý zážitek.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Aby o Full Moonu vědělo v Česku co nejvíce lidí. A taky přeju ještě spoustu let nerutinní existence, víc skvělých kapel v soutěži 1BandPlay a pevné zdraví všem editorům a hybatelům Úplňku. Miluju vás!