Moon Crew #13: Tereza Kunderová

V seriálu Moon Crew vám představujeme naše editory, autory a fotografy, mezi nimiž je i Tereza Kunderová. Tereza je dobrodružná duše z Prahy, která ráda pozoruje svět přes objektiv fotoaparátu. Působí jako webeditorka Radia Wave a pracuje v muzeu skla. Full Moon už čtyři roky zásobuje fotkami nejen kapely Zvíře jménem Podzim. O cestování, koncertech a focení bez foťáku.

Kdy a jak ses seznámila s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Přetlak. Zrovna jsem objevila spoustu hudby, zrovna jsem objevila, jak skvělé je ji fotit. Chtěla jsem to hrrr hrrr někde vyzkoušet!

Jaké jsou tvoje první zážitky s fotografií? Je někdo, kdo tebe ze začátku ovlivnil? Jak jsi k tomu přišla?

Koupila jsem si od známého stařičkou zrcadlovku, když mi bylo asi patnáct, bez nějakých záměrů. Hrozně se mi ten přístroj líbil. Občas jsem ho někam brala, postupně skoro všude, ale pořád jsem radši kreslila a malovala. Na vysoký nás pak jeden osvícený (chvílema až přesvícený, ale měli jsme ho moc rádi) pedagog nutil dělat experimentální fotografická cvičení. Nevypadal jako odborník, zato byl neuvěřitelně sugestivní. A chytlo mě to, ani nevím jak. Pak mi začalo docházet, že se svejma schopnostma nikdy nenamaluju to, co zvládnu dekonstrukcí už existujícího pomocí fotky. Že se v tom skrývají ohromný věci. A urovnat si myšlenky mi pomohlo studium na UJEP v Ústí. Atelier Fotografie, pan Jasanský a Silva Milková. Jejich smysl pro humor je jednou z nejlepších věcí, který člověka můžou v životě potkat. V Ústíčku jsem se tak nějak srovnala celá, je to tam správný.

Jsi dvorní fotografkou kapely Zvíře jménem Podzim, jaké to je s nimi pracovat? Jak ta spolupráce začala?

Všechno, jen ne práce. Ani spolupráce. Je to takový tichý pozorování z povzdálí, i když jsme spolu, i když někam přijedeme jako jedno těleso. Linda Arbanová, která pro Zvíře dělá projekce a videa, mě kdysi zachránila: když všichni tvrdili, že nejde napsat bakalářku za dva měsíce, byla jediná, kdo mávl rukou a řekl: “Simtěéééé, jasněéé.” Nakonec jsem ji měla hotovou za měsíc. O Zvířeti jsem se dozvěděla právě z jejího kratičkýho videa, a přestože neměli venku jedinou písničku, přišlo mi, že na tom něco je. V tu chvíli jsem zrovna dělala fotky, které k tomu tak nějak seděly, sešlo se to zvláštně. Poslala jsem je Kubovi (Jakub König, frontman skupiny, pozn. ed.) a pak jsem po nějaké době byla pozvaná k nahrávání, pak na koncert… a nějak si mě nechali. Je trochu legrační, že pro mě je hudba v tomhle celém příběhu spíš v pozadí, takový soundtrack k lidem.

Spolupracuješ nebo spolupracovala jsi takhle ještě s nějakými umělci?

Grafik Lukáš Franz mě přivedl k Houpacím koním. A to je taky radost. Jak si fotky šudlám, není pro každýho ideální, takže o to víc mě těší, že se kluci ozývají znovu a znovu. Neřeknou “my bychom potřebovali tohle a tohle”, jen chtějí, abych tam přišla a fotila. Já pak nejsem ve stresu, necítím tlak, nepřipadám si blbě, nemám dopředu pocit a strach, že to, co vznikne, někoho zklame. On si mě vždycky někdo najde a tak to má bejt.

Koncertní fotografie je tvoje vášeň?

Vášeň to byla na začátku, když jsem objevovala, co to vlastně vůbec je. Vášeň spíš cejtím, když něco vidím a nemám zrovna foťák. Taková nasraně zoufalá marná vášeň a trýzeň, že mi to utíká. Ale to k tomu patří! Fotit bez foťáku taky dobrý. A že to nikdo neví a nevidí? Žádná velká katastrofa, horší by bylo, kdybych ty věci přestala vnímat já. Ale i to se stává, člověk je občas unavenej a cítí, že nemá cenu se nutit, ono to zas přijde. Mívám to tak koneckonců i s koncerty. Ale ty malé, kam přijde třeba jen hrstka lidí, bývají nejlepší. Nikdy nezapomenu na Protomartyr v dnes už neexistujícím Basement Baru. Nevím, jestli bych si něco užila v aréně, i kdybych to sebevíc zbožňovala.

Máš spoustu souborů ze svých cest. Thajsko, Kambodža, Čína - kde to bylo nejzajímavější?

V Číně jsem byla sama a ne úplně jako turista. Nějak jsem se tam snažila o sebe postarat a všude jsem chodila pěšky, s foťákem na krku. Nic jsem tím nesledovala, nešlo o žádný “svědectví”, jen jsem vždycky namířila na to, co mě zaujalo, a koukala do objektivu, když jsem si přišla sama a divná. Trochu jsem se za foťák schovávala, trochu hodně, vlastně ve všech těch zemích. Na jednu stranu mi bylo trapně, že jsem takovej očividnej cizák a čumil, kterých je tam hrozná spousta a všichni dělají to samý. Nejzajímavější to bylo každopádně v bájném Ústí, když nás vyhnali ven fotit “báby”: asi dva měsíce jsme museli systematicky dokumentovat ženy, které nám na první pohled přišly hodné tohohle označení. A s věkem to nemělo nic společného. Prostě báby. Každej nějakou zná. No ale vyfoť ji, žejo. To byl adrenalin!

Kam by ses ráda vydala fotit?

Nabalila bych věci na kolo a vyrazila na cesty, tady u nás, mám to tu čím dál radši.

Co jiného ráda děláš ve volném čase?

Jím, přemýšlím nad tím, co bych snědla, jím. Ráda chodím ven za tmy se sluchátkama. A povídám si s čoklama za ploty.

Jaké bylo nejpamátnější focení, co jsi dělala pro Full Moon?

Focení kapely Baro Chandel, když mě můj milý pozval na první rendez-vous halekáním přes zídku z pánských záchodků na dámské.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Maj si tie rýchle motorky, vlasaté bosorky, len nikdy nezober drogu. Na to jsi ještě moc mladej!