Moon Crew #29: Richard Kutěj

Richard Kutěj sleduje vývoj Full Moonu od jeho zrození – Apaččina osobnost a její nenucený styl psaní mu uhranuly, ještě než ho založila. Richard do časopisu přispívá dlouhá léta poutavými, místy poetickými texty, baví ho hlavně elektronická hudba a má v merku domácí scénu. Z Moon Crew se dozvíte, proč je podle něj elektronika současný punk nebo proč je práce s vizuály důležitá i pro undergroundové umělce.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem?

Ještě před Full Moonem mě bavilo, jak psala Apačka, která časopis pak založila. Ona tehdy do české hudební žurnalistiky přinesla čerstvý vítr, psala po svém a zábavně, člověk tam cítil její energii a zápal pro věc. Nebyla prostě namachrovaný a nudný “kritik”, ale fundovaný hudební fanoušek, co s nadšením vyprávěl o své oblíbené hudbě, což zároveň neznamenalo, že byla zaujatá. Tenhle přístup je mi blízký. Když jsem se dozvěděl, že právě Jana šla do takového projektu, moc jsem tomu fandil, i když jsem měl obavy, jestli se chytne. Přeci jen už byla doba, kdy tištěná média pomalu ustupovala internetu. Přijít s kvalitním a graficky hezky udělaným časákem, navíc s obsahem, který od začátku nebyl cílený na široké publikum, byla odvaha.

Kdy ses připojil k Full Moon posádce? Pamatuješ si na svůj první článek?

Byl to myslím rozhovor a recenze s/na Illegal Illusion, kteří tehdy vydávali desku. S Apačkou měli domluvený rozhovor, a když pak zvažovali autora, napadlo je moje jméno. Illegal Illusion jsou mimo jiné dodnes jednou z nejtvrději makajících kapel u nás, která je schopná smazat nahranou desku a začít na ní dělat znovu, škoda, že se jim nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasloužili. No a když pak končil Musiczone.cz, server, kam jsem psal předtím, oslovil jsem Maxima a Apačku, jestli bych nemohl přispívat do Full Moonu. Oni kývli a jsem za to dodnes rád.

Píšeš o hudbě dlouho, Full Moon je tvým několikátým působištěm. A píšeš zejména o domácí scéně – jak vidíš její současnou podobu?

Já myslím, že není o moc jiná než v předchozích letech, tedy od nástupu normálních pořádků po roce 1989. Jasně, mnohé věci se změnily, dělat hudbu je dnes technologicky daleko snadnější, mladá generace se díky angličtině daleko lépe dostává k dění v UK, což je fajn a může je to inspirovat. Některé věci se zkrátka mění a vyvíjejí. Mladí milují muziku stejně jako ti starší, snaží se ji dělat dobře a to, že je v ní jiná energie, je přirozené. Oni reflektují současný svět, svoje mládí v něm. Nechci, aby dvacetiletí producenti zněli jako Tricky nebo Nine Inch Nails, jakkoliv respektuji, že i tohle může být jejich volba. Každopádně jsem rád, že dnes po klubech a hospodách už nevidím tolik mladých lidí v trikách s Cobainem nebo Morrisonem. “Vy neznáte současné, mnohdy generační kapely? Tak si je najděte, hudba jede pořád dál,” jsem si říkal.

I tuzemská scéna stojí na produkci zkušených a zajetých jmen, ale to je taky přirozené a jsem rád, že tu furt máme tolik kapel a projektů, které mají co říct i po třiceti letech. Česká - a taky slovenská, kterou beru za “naši” - scéna je silná, má co nabídnout i za hranicemi a zaslouží si respekt. Práce se zvukem, dobrá produkce, neodfláklé vizuály - to je to, co mi doma občas schází. I tohle k muzice patří a týká se to i undergroundu nebo punku. Nikdo nebude méně DIY, když to bude mít dobře poslouchatelné a zároveň pěkné na pohled.

Vypíchl bys hudebníky, jejichž tvorba má nadprůměrnou úroveň?

Moje hudební láska je od devadesátek Vanessa, Samir Hauser a Moimir Papalescu. Neznám jinou kapelu, která by celé ty roky vydávala vynikající alba a zároveň nepřestávala hledat, vyvíjela se, spolupracovala s novými lidmi. A samozřejmě mě baví i jejich nesmlouvavost, neustálá provokace, boj s přizdisráčstvím a odvaha jít až na hranu. V textech, hudbě i vizuálně. Teď bych mohl začít sypat další jména z české i slovenské scény, ale to by zabralo hodně místa a stejně bych byl na sebe ve finále naštvaný, že jsem na někoho zapomněl. Zmíním ještě dva. Vladimír Hirsch už desítky let vytváří osobitý nekompromisní a intenzivní zvuk, skládá nádherné opusy na bázi industrialu, dark ambientu a klasické hudby. Jeho projekty i sólové počiny si zaslouží velkou pozornost a je škoda, že se mu uznání dostává spíše v zahraničí než doma. A Ondřej Ježek - hudebník, producent a zvukař, bez něhož by tady spousta parádní hudby tak parádně nezněla.

Na zinu máš rubriku Co právě v elektru kutěj. Jak ses dostal k tvrdé elektronice?

Mě baví elektronika komplet. Ta tvrdší - industrial, EBM a další, mě baví hodně, ale stejně tak mám rád taneční elektroniku, hip hop, trip hop, dub, britský dubstep, ambientní snivost i temnotu. Baví mě i okrajové věci - improvizátoři, avantgarda, hledání nových směrů a zvuků, sound art, field recording. Elektronika nabízí všechno. Od hlasitých extrémů přes bizarnosti, dobrý pop, věci, kde zní i ticho, a ty oceňuješ minimalistickou atmosféru tvořenou několika linkami, zvuky či loopy. Nakopne, roztančí, donutí tě přemýšlet nebo se jen tak kochat a rochnit ve zvuku.

Elektroniku navíc vnímám i jako současný punk. Ne ve smyslu hudebním, spíš v přístupu. Dnes si každý, koho to zajímá a baví, může stáhnout program, zapnout komp a tvořit. Takhle kdysi vznikala i punková či DIY scéna a její estetika. Lidi chtěli dělat muziku, měli vlastní představu a zprvu se k tomu dostávali těmi nejjednoduššími způsoby, za pár šupů sehnali aparáty a hráli. Dnes už k tomu nepotřebuješ ani zkušebnu.

Tvoje recenze jsou poetické, člověk z nich tu hudbu přímo cítí. Nepíšeš i prózu nebo básně?

Nedokážu posoudit, jak recenze působí, ale doufám, že se dají číst a plní i tu základní úlohu: dostat hudbu, kterou miluješ, které věříš, mezi další lidi. V dobách, kdy jsme s kámošem Vrbisem žili poměrně bohémsky, jsme si o kocovinách v práci posílali maily-básně. Bavilo nás to, jednu dobu jsme uvažovali, že to vydáme pod názvem My dva cypové píšem vám, ale nakonec k tomu nedošlo. Nikdo o nic nepřišel. V mládí jsem, asi jako mnozí, koho baví knížky, napsal pár povídek. Jsou někde v šuplíku.

Hudba, kterou poslouchám a o které píšu, často probouzí obrazotvornost sama o sobě - člověk si u toho představuje různá prostředí a obrazy. Na druhou stranu popsat zvuk slovy je složité… Naštěstí ve Full Moonu je profesionální a skvěle vedený editorský systém, který člověka nutí na sobě neustále pracovat a hlídá, aby nezůstalo jen u emotivních výlevů, aby jeho texty měly i informační hodnotu. Díky všem editorům za trpělivost, vstřícnost a přátelský přístup.

Čemu se jinak věnuješ, čím se živíš?

Dělám webeditora pro noviny.

A jak trávíš volný čas?

Nejbližší kamarádi a rodina, hory, pobyty na chatě s naší lebednou crew dospělých i dětí v Beskydech, čumění na hvězdy u ohně a tak. Jinak muzika u mě hraje dominantní roli a často už nemám sílu, energii a čas věnovat se hlouběji třeba filmům nebo knížkám. Taky jsem rád líný.

Jsi jen posluchač, nebo sám něco tvoříš? Hrál jsi někdy v kapele?

Kdysi dávno jsme s kámoši založili temnou kytarovku Konec, odkud jsem pak byl odejit, protože neumím na nic pořádně hrát a můj zpěv se tam nehodil. Ale chytlo mě to a rychle jsem přešel do místní punkové kapely Vostnatej drát, co hledala zpěváka. Skončila po několika koncertech. Pak jsem poznal výborného kluka Kněža a spolu jsme založili Placebo Effect. Experimentální bordel, kam jsme se snažili nacpat různé vlivy, co nás bavily: industrial, taneční hudbu i tvrdé kytary.

Dnes občas pustím Ableton nebo Virtual DJ a kutím si svoje. Zvažuju, že si pořídím i nějaké opravdové hračky. Občas dám něco na soundcloud jako Pan Sup, ale jsou to jen takové “sklepní práce”. Každopádně to má jednu výhodu – člověk si uvědomí, kolik je za tím vším práce. Jak tyhle věci fungujou a vznikají, jak se tvoří zvuk, dynamika, aranže, jak je důležitá producentská práce. A potom s větším respektem sleduje a poslouchá díla skutečných producentů, projektů a kapel.

Vzpomeneš si na nejzábavnější text, který jsi napsal pro Full Moon?

Zábavné jsou pro mě všechny, už jen díky podpoře ze strany Full Moonu a celému editorskému procesu. S velkým respektem ke všem hudebníkům, se kterými jsem přišel do styku, nejvíce vzpomínám na rozhovory s Vladimírem Hirschem, Brunem Ferrarim a taky na povídání s Bolehlavem. Toho mimochodem považuji za jeden z nejlepších nových elektronických projektů v Česku, moc se těším, kam to dotáhne. Stejně tak mě baví psát i pro web Fullmoonzine.cz, skvěle se mi hovořilo třeba s Moimirem Papalescem, Josefem Jindrákem z Polí5 nebo s Rybym, co má slovenský elektronický label Aliens Production.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Spoustu čtenářů, kteří rádi čtou dobré texty o svých oblíbencích a zároveň se rádi dozvědí o nové muzice. Redaktory, fotografy a další, kteří hudbu milují a žijí jí. A všem hlavně zdraví, úsměvy na líci, lásku a rockʼnʼroll!