redakce | Články / Moon Crew | 20.04.2020
Seznamte se s naší posádkou! Jejím dalším členem je Jakub Peřina, poctivý hledač sdělení v uměleckých dílech napříč žánry a taky největší rebel Full Moonu. Když uslyšíte historku o létajících fíkusech z okna redakce nebo o naštvaných kapelách za "příliš humorné" recenze, nejspíš do toho byl zapletený právě on. V novém Moon Crew tvrdí, že by chtěl napsat mentální kuchařku pro influencery, a vysvětluje, proč je největším fanouškem Povodí Ohře. Tip na nejlepší chlebíčky v Praze jako bonus.
Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?
Full Moon jsem, když začal před těmi deseti lety vycházet, opravdu ze srdce nenáviděl. To fanzinové nadšení mě spíše otravovalo, koncept psaní o “nejlepších kapelách na světě” byl sice chvályhodný, akorát to většinou nešlo učíst. Ale stejně jako skoro každý mý hezký seznámení začíná tím, že si s dotyčným dám skoro přes hubu, i tady nakonec šlo jen o další začátek nádherného přátelství. K Full Moonu mě přivedlo prozaické uvědomění si faktu, že stejně píšu do ještě příšernějších plátků. V Živlu měli novoromantičtí starci za nejlepší kapelu roku 2009 Boy George a většina redakce Rock & Popu akorát dávala přihlášky do eldéenky.
Jak dlouho do něj přispíváš?
Obávám se, že už tak dlouho, že si občas připadám jako ten Vojta Lindaur. Kolik článků o The Stooges a Richardu Hellovi jde ještě napsat? Kolikrát ještě můžu tklivě vzpomenout na zásadní kapely z devadesátek, který jsem ani pořádně nezažil? Pořád věřím, že ještě dostkrát. Mám radost, když napíšu třeba o Jonathan Fire*Eater a na základě toho si je poslechne nějaká dorostenka, která jinak poslouchá akorát Perfume Genius. Jsou to taková drobná vítězství nebo spíše... nádherné porážky.
Kam všude jsi psal před Full Moonem? Co tě baví psát nejvíc?
Kromě toho Rock & Popu, Živlu a Echa jsem psal do takřka všech obskurních webzinů, co se kolem roku 2005 vynořily. Naštěstí už většina nejde dohledat, takže zůstávají jen obludné vzpomínky. Baví mě dělat rozhovory s lidma, se kterýma bych chtěl jít na drink. A píšu si ještě do šuplíku. Rozepsaného toho mám víc, jen pořád zoufale nevím, co z toho bude. Možná mentální kuchařka pro influencery. I po patnácti letech chci furt trapně bejt něco jako novodobej Arthur Breisky, takže asi nezbývá nic jinýho než Triumf zla II.
Jaká by byla tvoje práce snů? Nebo ji máš? Nebo neexistuje?
Moje práce snů by byla nedělat nic moc. Zatím se mi to celkem daří. Taky bych chtěl bydlet ve funkcionalistické vile z roku 1931 a přemýšlet o téhle otázce každé ráno na verandě u kafe s cigárem. Určitě by mě časem něco napadlo. Asi bych během čehokoliv, co dělám, chtěl, aby z toho bylo víc lidí kolem šťastných než naopak. Ono to zní jednoduše, ale je to řehole. Alespoň já se s tím furt rvu.
Dost možná jsi jedním z největších fanoušků Povodí Ohře, podílel ses dokonce na reedici alba bývalé Sisiho kapely Skupina Štěstí a teď spoluvydáváš jeho knihu. Proč zrovna tahle kapela? Proč zrovna Sisi?
To jsou mi dotazy. “Celej život hledám štěstí, tak mi řekni, co je štěstí…” Kluci z Povodí jsou naprosto ryzí lidi, udělal bych pro ně takřka cokoliv. Sisi trpí stejně vznešenou chorobou, co já: narcistní poruchou osobnosti. Honza je zase podobně roztomile vznětlivej. No a Láďa je prostě boží člověk a jeden ze dvou největších fanoušků The Modern Lovers. Když se jim zadíváš do očí, poznáš to. “Na dobro a zlo si s váma nebudu hrát / ze strachu a zoufalství zradím ty, co mám rád,“ píše Sisi v tý knize, co budeme s kolegou Viktorem Palákem vydávat. Nějak to ke mně prostě mluví. Možná je to špatně, nevím. Žádný prachy z toho mít nebudeme, budeme rádi, když skončíme na nule. Na opulentní zimní dovolenou u Mácháče si ale letos možná přece jen uškudlím. Sledujte label Naše desky, na podzim se něco chystá a bude to velký!
Těšíme se. O tobě se traduje, že jsi milovník chlebíčků. Který máš nejraději?
Nejradši vždycky ten, co mám zrovna v hubě. Tahle otázka je chyták, poznal jsem to! Pan Pařízek si bohužel až moc dobře pamatuje, jak jsem v Bistru Eva po nebohé paní majitelce Evě jednou družně mrštil chlebíčkem. Kouzelné místo je i jen o malý kousek dál, taky ve Vršovicích. Zaplivaná fialová cukrárna, vizuálně tak z roku 1982, kde vyžilá dáma s účesem Jiřiny Švorcové dělá poctivé domácí chlebíčky. Ještě vzpomeňme na zhýralé chlebíčky v kiosku u autobusové zastávky kus od malebného sídliště v Ďáblicích. V době, kdy pomalu každou druhou nádražku nahrazuje nějaká středostavovská píčovina, si takových oáz vážím čím dál víc.
Která další místa v Praze máš rád?
Hospodu U Jelínků, protože maj nejlepší Plzeň v Praze a skvělý taliány. Hostinec Prašivka, protože maj nejsmradlavější záchody ve střední Evropě. Kiosek U Standy, protože ho mám hned u baráku a cejtim se tam jak na vsi. Kuchyni ve FAMU, protože tam, ehm, skvěle vaří.
Tři nejzásadnější kapely nebo hudebníci uplynulé dekády?
Ramones, Pavel Bobek a třetího nevím, počkám radši na další konec dekády.
Největší zážitek posledního roku.
Loni toho bylo tolik, že radši zůstanu u textu Leonarda Cohena: “I can't forget but I don't remember what.“ Koncertní zážitky mi snad půjdou líp: Fat White Family a Jarvis Cocker v Londýně, Primal Scream v Glasgow, Násilník v Punktu a Povodí Ohře všude.
A co nejzábavnější rozhovor, který jsi dělal pro Full Moon?
Úžasný byl režisér Abel Ferrara, který mi vyprávěl o mnou adorovaném New Yorku 70. let. Pamatuju se, jak jsem asi v patnácti poprvé viděl jeho Fear City a slyšel titulní píseň New York Doll od Johansena z New York Dolls. Nebo legendární Ian Svenonius, se kterým jsem se procházel kolem Sedmičky na Strahově jen pár týdnů poté, co měl s The Make Up comeback na Primaveře. To jsou asi ty splněný sny nebo jak se tomu říká?
Co přeješ Full Moonu k deseti letům?
Abych si tam nejdříve ze všeho nečetl svoje články? Popravdě: ten časák bych si fakt možná koupil, i kdyby mi nechodil do schránky. Vidím tam teď konečně zajímavou kombinaci potměšile osobitejch i akademicky povznesenejch autorů. Navíc tam jsou skvělý editoři, který do nás neúprosně šijou, a rozšafný šéfredaktor, u kterýho nehrozí, že se z nás stane další Filter nebo něco podobně obludnýho. Nepřeju nám nic a nemám strach.
redakce 01.11.2021
Míša Peštová je členkou měsíční posádky něco málo přes rok, přesto její zápal pro hudbu a psaní nabral rychle na obrátkách.
redakce 04.10.2021
Rozhovor o radostech, pracovních, hudebních i osobních.
redakce 06.09.2021
Báru Juraškovou můžete znát především coby naši recenzentku, ale píše i jinam, taky se podílí na brněnské kultuře. A studuje, i Hluk.
redakce 05.07.2021
Jakub Jaňura fotí pod nickem Kubuthor koncerty i portréty a vyhledává především tvrdší žánry.
redakce 07.06.2021
Svérázná socioložka miluje pokřivenou elektroniku, divné festivaly a vaření.
redakce 03.05.2021
Činorodý František Formánek píše o elektronice s přesahem, angažuje se v žižkovské Poustevně, sbírá fotky špatných graffiti a nadto píše básně. Představujeme.
redakce 06.04.2021
S naší brněnskou spojkou, překladatelkou a zpěvačkou kapely Plum Dumplings si vyprávíme historky z natáčení a rozhovorů.
redakce 01.03.2021
Znalce hlučných formací se ptáme na nejlepší kapely na světě, doporučené labely, koníčky a nevynecháme ani vzpomínání na začátky časopisu.
redakce 01.02.2021
Natálie Zehnalová je naší přeshraniční spojkou, která přispívá především reporty z berlínských galerií. Proč je dobré neustrnout na jednom místě a raději si rozšiřovat obzory? A víte, co je na…
redakce 04.01.2021
Petr je věčný student v tom dobrém smyslu slova, publicista, který má zkušenost s nejednou redakcí v tuzemském tisku. Antropolog, politolog, hudební hledač i ideologický průzkumník.