Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 02.06.2013
V rámci letošního roku, který je ve znamení dávání druhých šancí čemukoliv a komukoliv, jsem se rozhodla, že na Mudhoney zajdu ještě jednou. Bylo to v roce 2009, co jsem je viděla poprvé, a i když riskuju ukřižování a ztrátu poloviny přátel, tenkrát mě ten koncert moc nebavil. Když to zas nevyjde, aspoň bude večírek, protože pořadatelé ze Scrape Sound touhle akcí slavili dvacet let existence. Nebylo co ztratit.
Na grungi jsem nevyrůstala a dodnes toho lituju. Co jsem si nestihla odbrečet a oddepkovat v pubertě, doháním teď. A ano, myslím tím Nirvanu a Kurta Cobaina. To je totiž to první, co se každému vybaví při slovech grunge, hnusný počasí v Seattlu, deprese, kostkovaný košile a hlavně a zásadně neskutečné šílenství kytar, které vám tak trochu rvou srdce z těla. Že to ale taky může být i o trošku jiné náladě, přičemž výsledek je stejný, dokázal právě pražský koncert Mudhoney.
Předskakovaly jim kapely dvě. Treatment jsem klasicky hystericky nestíhala, Gnu už ano a díky bohům za to, neb mě zahřálo na duši vědomí, že někdo v Čechách hraje a umí hrát takovouhle hudbu. Bylo to drsnější, než by asi někteří fanoušci Mudhoney čekali, ale rockové buňky to rozechvělo dokonale.
Nevím, jestli to bylo právě dokonalou předehrou nebo faktem, že poslední dobou jsem moc často koukala na seriál Californication, který je o sexu, drogách a rock’n’rollu, ale koncert Mudhoney byl zjevením. První písní Slipping Away, která je jen tak mimochodem geniální, odstartovali skoro dvouhodinové vystoupení, u nichž jste neměli šanci se nadechnout. Ani jedna pomalejší píseň, ani jedna pauza, aby měl člověk čas vyvolat si své osobní démony bolesti, přičemž hudba a texty Mudhoney nejsou zrovna procházkou růžovou zahradou. Nic veselého a skočného. Jelikož si ale jako první ve své době uvědomili, že nechtějí skončit s prostřelenou hlavou, vyřvávají své pocity s tou největší možnou energií a hlukem. Stačí se jen chvíli dívat na bubeníka Dana Peterse, který vypadá, že každou chvíli bicí zničí, a pochopíte, že někdy je zdravější se pořádně nasrat.
Zpočátku hráli především písně z nového alba Vanishinig Point, které publikum vítalo stejně nadšeně jako starší kousky. Nejsilnějším zážitkem byla Sweet Young Thing Ain’t Sweet No More. Zařezávala se hluboko do morku kostí a já se modlila, aby nikdy neskončila. Extáze přišla u srdcovky Touch Me I’m Sick. Mark Arm šíleně řvoucí text: I feel bad, and I’ve felt worse, I’m creep , yeah I’m a jerk, come on touch me, I’m sick, I won’t live long, and I’m full of rot, gonna give you – girl – everything you go, by mě dlouho přesvědčovat nemusel.
Co rozhodně na koncertě Mudhoney nechybělo, byla nesmírně pozitivní atmosféra, která se málokdy vidí a hlavně cítí. Normálně by mě přecpaný a upocený Lucerna Music Bar dost štval, ve středu jsem ale měla pocit, že jsem mezi svými, skoro jako kdybych se tam s každým kamarádila, včetně kapely. Takovéhle fanouškovské vibrace podle mě na hip hopu nebo na rapu nezažijete. A sólové kvílení Turnerovy kytary mě občas přimělo k myšlence, jestli by se některé zvuky nedaly považovat za drogu, za trip, který vás bere do jiných dimenzí.
Byla to jízda. Možná ke konci už trošku vyčerpávající, ale na druhou stranu, když to zvládnou oni... Nejsou už nejmladší, i když sedmdesát jim, jak podotkl jeden můj kamarád poté, co jsem mu řekla, že jdu na koncert zakladatelů grunge, není – a nikdy nebude!
Mudhoney (usa) + The Treatmen (aus) + Gnu
29. 5. 2013, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Kryštof Havlice
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.