Jarda Petřík | Články / Reporty | 16.08.2013
Dva roky zpátky jsem letěl do Milána na koncert uvozující jejich evropské reunion turné, protože to nevypadalo, že System of a Down ještě někdy v budoucnu zahrají i u nás. Po dvou letech se tak nakonec stalo – čtveřice se vrátila do města, kde před patnácti lety začínala svoji první evropskou šňůru, a znovu dokázala, že i osm let od vydání posledního materiálu pořád patří k těm kapelám, které se vyplatí vidět naživo. Tolik suchá fakta.
Mokrá (rozumějte zpocená) realita vypadala tak, že „festival“ Aerodrome pro mě nakonec byl z pracovních důvodů opravdu jen koncertem SOAD. Jak praví staré arménské přísloví: Nenaděláš nic. Možná ale naštěstí pro mě, protože organizace celé akce vypadala podle ohlasů dost neprofesionálně. Žádné odpadkové koše, nekonečné fronty na pivo, nedostatek krámků s obyčejnou vodou, pochybné vpouštění do areálu (někdo prošel bez jakékoliv kontroly lístku, jiný o něj při vstupu přišel úplně...). A chybět nemohl ani časový skluz, který se vyšplhal na třicet minut a ve výsledku nejspíš znamenal o tři skladby kratší setlist. Nikoliv ale absenci přídavku. Lépe řečeno přídavek se skutečně nekonal, protože „Systémy“ (minimálně) na posledních dvou turné prostě nepřidávají. Cukr na závěr a hotovo, case closed.
Jestliže závěrečná skladba v setlistu zůstala nezměněná, úvodní Prison Song z předešlého turné byla vystřídána atmosféričtější, baladickou Aerials. Peklo začalo hned vzápětí. Suite-Pee, Prison Song a už se to mlelo, chtělo by se napsat. Jenže ono se to až tak nemlelo. V porovnání s koncertem v Miláně, kde Italové vytvářeli jeden moshpit za druhým, byl ten pražský o poznání klidnější, a to (prý) jak v Golden, tak v ungolden Circle. Vypadalo to, jako kdyby si všichni chtěli SOAD užít coby spořádaní posluchači a nějaké to fyzično tentokrát nechali stranou. Patnáct let čekání je přeci jenom dlouhá doba a kdoví, jestli se Serj Tankian a spol. ještě někdy vrátí...
Na celkové atmosféře to naštěstí neubralo. Sborový zpěv, tleskání do rytmu i nadšený vřískot nechyběli, přestože první minuty by si z hlediska nazvučení zasloužily spíš pískot. Utopené vokály a celkově tichý zvuk hrozil blamáží, a i když se po pár minutách obojí zlepšilo, nemohl jsem se zbavit dojmu, že je něco špatně, když během koncertu System of a Down slyším místo Tankianových skřeků svoje falešné vyzpěvování. Co ale pokazili zvukaři, bohudík každým dalším songem víc a víc napravovala čtveřice na pódiu. SOAD mají energie pořád jak čerství třicátníci a bůh ví, že už jimi pár let nejsou.
Ve střídání rychlých a agresivních pasáží s klidnějšími momenty a vtipnými vložkami jsou SOAD mistři, stejně jako je Serj Tankian ve střídání všech poloh svého hlasu od fistulky přes klasický zpěv až po epochální hrdelní chrčení. Své hlasivky tentokrát na rozdíl od italského koncertu opravdu nešetřil a nutno přiznat, že mu to pořád nejenom skvěle zpívá, ale i řve. Takhle bych mohl pokračovat, od velebení neuvěřitelně hbitých prstů Malakiana/Odadjiana a bubenických schopností Dolmayna až po sehranost všech čtyř, která byla snad ještě lepší než před dvěma lety. System of a Down mají skvělou formu i v roce 2013, do hraní dávají všechno a na výsledku je to setsakra vidět a slyšet.
Když jsem zmínil ony vtipné vložky – Malakianovo zařazení melodie z Knight Ridera není na koncertech SOAD žádnou novinkou, ne tak ale hlavního nápěvu hitu I Feel Love od Donny Summer, kterým v Praze propojil skladby Suggestions a Psycho. Speciální ironické verze se dočkal i úvod už legendárního Cigara, který sice opět odrecitoval Malakian pouze do vlastního vybrnkávání, nicméně text prošel určitou proměnou: „My cock is much bigger than yours, my cock can walk right through the door. With the feeling so pure. Can’t you see that I love my cock. Can’t you see, how stupid this song is. (potlesk a Malakianovo „Thank you“) And I love to sing it for you...“
I přes téměř nulovou komunikaci s publikem mezi skladbami bylo cítit, že System of a Down nehrají jenom sami pro sebe a pro co nejrychlejší odškrtnutí další odehrané štace. Koncert díky tomu neztrácel drive a příležitosti pro oddychnutí tak nabídly jen popovější chvilky během balady Lonely Day, epické Lost in Hollywood nebo během klidnějších pasáží jinak rytmicky schizofrenní (a skvělé) Question! Soukromé vrcholy? Needles, Chop Suey!, Psycho, Toxicity a po jedenácti (respektive osmi) letech znovu do setlistu letošního turné zařazené X a Spiders (znovu skvělý Tankian za mikrofonem – jestli mě někde za celý koncert mrazilo z jeho zpěvu v zádech, bylo to právě během Pavouků).
Poprvé je samozřejmě jen jednou, nicméně i přes méně výbušnou atmosféru v publiku, horší zvuk a kratší setlist bylo čistě z hudebního hlediska pražské vystoupení lepší milánského. Nedělám si iluze, že to nebude znít pateticky, nicméně v tomhle nejistém světě jsou System of a Down koncertní sázka na jistotu. Berte, nebo nechte být.
System of a Down (usa)
14. 8. 2013, Aerodrome Festival, Incheba, Praha
foto © Zdenek Zelený
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.