Nejlepší texty Full Moonu 2022: V míru sám se sebou (Yzomandias)

„Moje jediná noční můra byla být průměrnej,“ rapuje Yzomandias v jednom z tracků čerstvého mixtapu J. EDEN-EGEN. Nikdy nešel s davem. Na střední četl hiphopový časopis Bbarák a pod přezdívkou DJ Logic hrával undergroundový rap z vinylů po klubech v rodných Karlových Varech. Třebaže na něj mnozí dlouho koukali s údivem, dnes je Jakub Vlček nejvýraznější osobností českého rapu. Album Prozyum se stalo druhou nejprodávanější tuzemskou deskou roku 2021, zatímco jeho label Milion+ generuje větší zájem než jakýkoliv rapový kolektiv v zemi. Monumentálnost dlouhodobě aplikoval v hudbě, podnikání i osobním životě. „Hlavně, aby nebylo málo. Tak znělo naše heslo. Snažil jsem se jít vždycky totálně do maxima,“ říká Yzomandias, který teď po spolupráci s producentem NobodyListen uvažuje nad další kapitolou kariéry, která před pár lety odpálila jako raketa. V otevřeném rozhovoru se Jakub rozpovídal o rodině, dospívání i konfrontaci vlastních nejistot. Neexistuje lepší způsob, jak zahájit interview s člověkem, který má v životě zdánlivě všechno než hláškou z jeho videoklipu Designer Flow.

Jakube, co tě ještě trápí?
V tuhle chvíli jsem naprosto šťastnej, netrápí mě nic. Myslím, že jsem se osobně nikdy neměl líp než teď. Změnilo se to ale až nedávno. V den, kdy měl vyjít náš mixtape, totiž vypukla válka. Na streamovacích platformách už bohužel release nešlo posunout a v takové situaci nezajímala hudba ani mě. Přepadla mě existenciální krize, situace na Ukrajině mě fakt sejmula. Do toho jsem se po třech letech rozešel s holkou a všechno se na mě navalilo. Můj život funguje v cyklech, většinou se vždycky pokazí milion věcí najednou.

Člověk si uvědomí, že se často zabývá malichernostmi.
Záleží, co řešíš. Všechno se odvíjí od aktuálního rozpoložení a toho, co se děje kolem tebe. Nemyslím si, že osobní věci, co můžou někomu připadat jako zbytečnosti, by měly bejt pro člověka nutně míň důležitý než třeba válka. Každej má svoje individuální problémy, který chápe jenom on sám.

Za posledních pár let sis vybudoval pověst, vliv i slávu. Na čem ti záleží nejvíc?
Vážím si hlavně toho, že jsem kolem sebe vybudoval partu lidí, který si nelžou. Na našich vztazích je nejdůležitější upřímnost, od který se všechno odvíjí dál. Nejsem člověk, kterej by byl schopnej fungovat úplně sólo. Občas trávím čas sám, v hudbě mám ale radši lidi okolo. Vím, že se na ně můžu spolehnout, ať se děje cokoliv. To je prostě požehnání.

Milion+ bývá označován nejen za label, ale taky firmu. Představuje pro tebe zároveň druhou rodinu?
Naše vztahy se za ty roky hodně vyvinuly. Máme užší kruh lidí žijících v Pardubicích, se kterejma mám vybudovaný mnohem bližší vazby než s ostatními. S Dominikem (Cittou, vystupujícím pod jménem Nik Tendo, pozn. ed.) jsme jako bráchové. I když teď za sebou máme období, kdy se mezi námi věci úplně dosraly a trvalo rok, než jsme byli schopný dát zas všechno dohromady. Ale momentálně jsme na tom líp než kdy předtím.

Ve starším tracku Sny a noční můry právě s Nik Tendem rapujete o tom, že bratry nikdy neměníte. Co se musí stát, aby se vazby definitivně přetrhly?
Záleží mi na loajalitě, ale nic nikdy není úplně černobílý. Za situací kolikrát stojí jiný události a emoce. Došli jsme do fáze, kdy si umíme věci vyříkat a dávat druhou šanci. Když se mezi lidmi pohybuješ dlouho, zvládneš je líp odhadovat. Začneš si víc hlídat, s kým trávíš čas a koho si pustíš k tělu.

Zdá se mi, že se pevné jádro Milion+ utvořilo v éře tvé desky Sbohem Roxano, kdy jste vybuchli.
Jo, to byl těžkej rock’n’roll. Normálně mi po těle přeběhla husina, jenom když si vzpomenu. Kalby šly ruku v ruce se vším okolo. Skoro dva roky v kuse jsme byli ožralí a do toho jenom koncertovali a nahrávali. Až časem jsme si uvědomili, že se o věci musíme starat i se střízlivou hlavou.

Změnil se od té doby zásadně tvůj přístup k labelu a tvorbě?
Po šílenství okolo Sbohem Roxano jsme přepnuli a snažili se jet co největší profesionalitu. Docela dlouho jsme po koncertech vůbec nekalili a jezdili z klubu rovnou do hotelu Třeba v době, kdy se točila Melanž, jsem poprvý v životě na pódiu hrál úplně střízlivej. Postupně jsme si tak vyzkoušeli totální punk i zodpovědnost. Teď zažíváme mix obou světů a takhle mi to vyhovuje nejvíc. Mám v povaze, že chci pořád víc, ale teď se učím, že se nic nestane, když se občas uklidním.

Jak vlastně relaxuješ?
Svůj volnej čas trávím prací. Hudbu miluju a chci ji dělat pořád. Rád koukám na filmy nebo hraju na PlayStationu. Odtamtud beru i spoustu referencí do textů. Zároveň hodně čtu komiksy. Jako teenager jsem si na online fórech stahoval naskenovaný tituly, protože u nás ještě pořádně nevycházely. Pamatuju si, když jsem takhle poprvý četl třeba Metabarony. Alejandro Jodorowsky a jeho komiksy jsou pro mě absolutní vrchol veškerýho umění.

Co považuješ za nejvíc interní popkulturní referenci, kterou jsi kdy dostal do textu?
Těch bude hrozně moc, o svejch textech bych mohl vykládat hodiny. Záleží, o jakej druh tracku jde. Někdy mluvím o osobních věcech, jindy slova používám jen jako flex, protože zní dobře.

V loňském tracku Rodinnej typ odkazuješ na seriál Family Guy nebo zmrzliny Family Frost. Zároveň jsi ale okolo spousty referencí nabídl jednu z nejosobnějších skladeb své dosavadní tvorby.
Jednou za čas vydávám takhle osobní track, předtím třeba Necejtim nic. Nebylo jen tak mluvit o tom, jak se člověk vnitřně cítí po rozchodu, když do tý doby děláš úplně jinou hudbu. Nepouštím se do tak osobních témat úplně často, ale o to silnější je jejich hodnota a výpověď. Myslím, že jde slyšet, že si tyhle pocity nevymejšlím. Nedokážu si jen tak sednout a napsat smutnej track, aby ho poslouchali smutný lidi. Napíšu ho jen v případě, že se tak fakt cejtím.

Rodinnej typ se zároveň věnuje tvému otci, který vás před lety opustil. Myslíš, že budeš chtít vztah s ním někdy obnovit?
Postupem let nad tím uvažuju. Ale neleží ve mně, že bych si někdy znova musel promluvit s tátou. Teď to tak nevnímám, ale možná se to ve mně ještě někdy probudí…

Jaké je takhle intimní témata předávat publiku naživo? Umím si představit, že podobné texty dokážou jejich autora teleportovat do zážitků, které se možná snaží vytěsnit.
Určitě nejsem člověk bez vytěsněnejch problémů. Ze všeho nejdřív se s tím vždycky snažím srovnat sám. Dělám kroky k tomu, abych si je vyřešil v sobě. Poslouchám sám sebe a podle toho se chovám. Když se pak rozhodnu o takovejch emocích nahrát track, připadám si jako na návštěvě u psychologa. Na show mi už pak text nevyvolává nic negativního.

Za svou noční můru označuješ průměrnost. Měl jsi vždycky potřebu vybočovat?
Jo, může za to i způsob, jakým jsem byl vychovanej. Doma se moc nediskutovalo a nikdo se mě neptal na názor. Dělalo se, co řekla máma, která není zpěvačka ani herečka, ale úplně normální ženská. Odtud vychází i touha dělat si to podle sebe. Asi proto se chovám, jak se chovám. V poslední době se prokopávám do docela zajímavejch zákoutí v mojí hlavě.

Kam ses prokopal?
Dřív jsem měl pocit, že neumím moc mluvit na veřejnosti. Stávalo se mi, že jsem nedokázal správně formulovat a věci vyzněly jinak. Dlouho jsem si připadal mnohem komfortněji při rapování na pódiu, kdy dokonale vím, co dělám. Teď jsem mnohem víc v míru sám se sebou. Potřeboval jsem si urovnat, co chci vlastně lidem říct a předávat dál.

Nastal někdy moment, kdy jsi měl chuť s hudbou seknout?
Jestli taková situace nastala, tak žádná z nich nebyla natolik silná, abych si ji zapamatoval. Šlo spíš jen o chvilkový stavy, který zažívá úplně každej člověk. Nenechávám se tím žrát.

Říkáš si někdy, že realita trumfla tvůj sen?
Když se realita a sny potkaj, jde o to nejhezčí, co se může stát. Momentálně se mi to děje. V jednu chvíli jsem si naplno uvědomil, že mě nejvíc ze všeho naplňuje hudba a nic jinýho nepotřebuju. Tyhle pocity štěstí ti lehce utečou.

Jak to myslíš?
Když Milion+ vybouchl a začal vydělávat prachy, hodně jsme do toho všeho šlapali a pořád vydávali další věci. Chvíli jsem víc koukal na počty views, než jestli fakt děláme to, co chceme. Z tohohle režimu se blbě vyskakuje. Zvlášť když máš tři roky nejvyšší čísla na YouTube a najednou tě někdo začne přeskakovat.

Čím si s odstupem času vysvětluješ váš raketový start?
Začali jsme u nás dělat rap jako nikdo jinej. Když jsme vyletěli, v Česku podle mě neexistoval žádnej dobrej pop ani rap. Jedinou aktuální věc s ksichtem tehdy přinesl Milion+, navíc s undergroundovým stylem rapování. Všude po světě se proslavili hlavně popoví rappeři, ale my komerční sféru převálcovali tvrdým rapem. Nikdy jsme nedělali popový sračky na sílu, na což jsem pyšnej. Dneska existuje nespočet druhů rapu a už je ani nejde škatulkovat. A mám radost, že jsou teď vepředu mladý lidi. Viktor Sheen nebo Calin dělají víc rádiovej rap, ale i taková hudba musí vznikat. Hlavně, ať maj mladý kluci, co žrát. Jejich tvorba mě nijak neuráží, zatímco většina dnešní český hudby jo. Osobně mě baví sledovat trendy a vkládat do nich vlastní styl. Mám víc poloh, mezi kterejma lítám. Teď nastává čas se posunout na další laťku.

Jde dokola překonávat sám sebe?
Řekl jsem si, že už se nenechám ovládat čísly. Ať už jde o stanovování deadlinů nebo počty zhlédnutí. Chci prostě nechat vznikat hudbu. S Dominikem teď máme nahraný takový tracky, za kterejma si budu stát, i když vyjdou až třeba za rok nebo dva. Vznikly potom, co jsme věcem nechali volnej průchod a na nic netlačili. Čeká nás další level.

Vybavíš si konkrétní éru, kdy sis uvědomil, že vládnete tuzemskému rapu?
Začínám si to přiznávat až v poslední době. Teď, když mi každej pátej člověk píše, že jsem GOAT (Greatest of All Time, pozn. ed.) a dává mi pomyslnou korunu na hlavu. Nechci se utopit v sebelibosti a říkat, že jsem tady dokázal tohle nebo tamto. Takhle neuvažuju, ale zároveň nedokážu pochvaly přehlížet. Za posledních patnáct let jsem prožil tolik životních fází, co se děly tak rychle, že už si je blbě pamatuju. Když se dostanu ke starším fotkám a deskám, tak se rozpomenu, co všechno jsme vlastně absolvovali.

„Shora to vypadá líp, boy, ale na dně sem vyrost,“ zazní v tracku KIOSK. Vnímáš mixtape J. EDEN-EGEN jako určitý návrat ke svým začátkům, kdy jsi hrál v klubech jako DJ?
Zrovna nedávno jsem se stavil do Escobaru ve Varech, kterej se otvíral v době, kdy jsem začínal. Majitel mi ukazoval plakát z roku 2004, kde jsem vystupoval společně s DJ Olafem. Spolupráce s Nobodym je po Prozyu obrovská změna. Každá zastávka naší tour Kamarádi na cestách byla totálně skvělá. J. EDEN-EGEN beru jako tribute mému já, co má rádo trapový mixtapy a klubovou hudbu, která mě utvářela.