Články / Rozhovory

Nejlepší texty Full Moonu 2023: Jako květina v cementu (Benjamin Clementine)

Nejlepší texty Full Moonu 2023: Jako květina v cementu (Benjamin Clementine)

Vojtěch Tkáč | Články / Rozhovory | 31.01.2024

Na pódiu má auru skoro jako Leonard Cohen. Jako by se svět okolo zastavoval a záleželo jen na dokonalé symbióze všech zvuků ozývajících se z nástrojů perfektně sehrané skupiny. Spoluhráči pozorují každý jeho pohled, signál i pouhé mávnutí rukou. Na první pohled přitom zaujme jeho dekorum a nebývalá elegance. Třebaže ale hudebník a básník Benjamin Clementine působí jako vážený umělec, který prošel prestižními hudebními školami, osud ho zavedl jinam. V devatenácti letech opustil rodinu v Londýně a přestěhoval se do Paříže, kde si přivydělával buskováním v tamním metru. Z ulice se postupně přesunul do hostelu a sdílel pokoj s dalšími devíti lidmi. Přes všechny životní překážky ho ale nikdy neopustila vášeň pro hudbu a literaturu.

Když v roce 2013 vydal první EP s názvem Cornerstone a dostal příležitost vystoupit v televizní show Later... with Jools Holland, směr jeho života se ze dne na den obrátil. „Hrál jsem pro hrstku lidí v metru, o den později jsem stál ve stejném televizním studiu jako Paul McCartney nebo Alex Turner. Po vystoupení jsem se ale zase vrátil zpátky do metra,“ vzpomíná Benjamin Clementine, který od té doby vydal tři řadová alba.

Stal se laureátem ostrovní Mercury Prize, procestoval celý svět a zahrál si v několika filmech včetně epizodní role v epické Duně. Prvního listopadu navštíví multitalentovaný umělec pražské Rudolfinum, kde vystoupí v rámci festivalu Prague Sounds. K rozhovoru pro Full Moon se ovšem připojil z Itálie. „Dokončuji ve Florencii druhou část mé poslední nahrávky I Have Been. Zároveň tady symbolicky pracujeme na nahrávce mé ženy Florence. Itálii mám hodně rád, obzvlášť toto renesanční město,“ říká Clementine, který ve své tvorbě neotřele prolíná novodobou klasickou hudbu s komorním popem a mluveným slovem. Volný čas na jihu Evropy tráví se svými třemi dětmi, ale také četbou. Při letmém dotázaní právě na ni, Benjamin vstává od stolu a vydává se ke knihovně. O pár vteřin později se vrací s obrovskou knižní publikací, která svou vazbou připomíná vzácný muzejní kus.


Co právě teď čtete?
Před několika týdny jsem koncertoval v Řecku. Doporučili mi tam jednoho řeckého básníka. Z hlavy bych vám ani neřekl jeho jméno, zpravidla mě ze všeho nejdřív zajímá samotná tvorba. Po několika hodinách četby jsem se ale zase musel vrátit ke svým kompozicím. Až v Itálii jsem se pak dostal právě k této bichli. Jmenuje se The Uffizi Grotesques a obsahuje různé historické ilustrace o tom, jak vznikala slavná Galleria degli Uffizi ve Florencii. Podrobně ukazuje, co předcházelo vzniku místní Staré radnice a samozřejmě nechybí ani zmínky o Dantem Alighierim. Obecně čtu moc rád, ale někdy přes veškerou práci nezbývá čas.

Chápu, že vám vždy záleží hlavně na uměleckém díle než osobnosti, která za ním stojí. Dokážete podobně oddělit také hudbu a jejího autora?
Ve většině případů ano. Jako umělci občas máme sklon k určité míře arogance. Někdy zapomínám, že za nás mluví především samo umění. Pokud mě fascinuje, začnu se zabývat i příběhem okolo a daným interpretem. Ano, hodí se znát historii umělce, kterého posloucháte, ale koneckonců skoro každý má nějakou zajímavou story. Mám ale problém věnovat jí pozornost, pokud ve mně nerezonuje tvorba člověka, který ji vypráví. Umění se ale nesnažím jít naproti, mělo by přijít za mnou. Dobré umění totiž cestuje samo.

Vaší tvorbě ale taky předchází poutavý příběh. Myslíte, že se na něj někteří lidé fixovali víc než na písně, které zpíváte?
Někteří možná. Jsem pánem pouze svých vlastních rozhodnutí a každý jedinec si může určit, co ho zajímá a co by rád poslouchal. Chápu, že můj příběh mnohým přiblížil, proč tvořím právě takovouto hudbu. Ale okolnost, že jsem dřív hrával v pařížském metru, by neměla mít větší váhu než mé umění.


Jak s odstupem času vzpomínáte na toto období?
Život, který jsem dříve žil, jsem si nevybral. Šlo o souhru osudu a lehkomyslnosti. Žádnému mladému člověku bych nedoporučil, aby opustil rodinu a přestěhoval se sám bez ničeho do cizí země. Ale nyní už vím, že jde o součást mého příběhu, která mě zásadně formovala. A uvědomuji si, že není nijak zásadně unikátní. Existuje spousta dalších umělců, kteří odjeli tvořit do Paříže a prožili kvůli tomu nelehké roky.

Udělal byste dnes něco jinak?
Dával bych si větší pozor, abych měl v batohu vždy dostatek jídla. Většinou jsem u sebe měl jen syrové špagety nebo tak něco. Upřímně bych ale neměnil nic. Zní to zvláštně, ale i s odstupem času si myslím, že je svým způsobem krásné odejít z vlastní vůle právě do Paříže. Mnoho lidí takovou možnost nemá. Vnímám dokonce jisté privilegium v životním stylu, který jsem mohl žít. Stal jsem se skromnějším a praktičtějším člověkem. Naučil jsem se víc o esenci života. Když vás přepadnou sebevražedné sklony, musíte najít důvod, proč má cenu pokračovat.

Změnil vám život na ulici zásadně pohled na svět?
Nikomu bych takovou situaci nepřál. Ale osobně vím, že mi tato zkušenost ukázala, že existuje něco jako smysl života. Zjistil jsem, že svět není až tak komplikovaný, jak se někdy může zdát. Věci se občas dějí sami od sebe znenadání. Chvíli jste pouliční muzikant a najednou hrajete v televizi.


STEJNÝ MUZIKANT Z ULICE

Váš život se tehdy proměnil ze dne na den. Uvědomoval jste si to už při klíčovém televizním vystoupení?
Všechno působilo hodně surreálně. Chvíli totiž trvalo, než vyšlo debutové album a já si mohl dovolit životní změnu. V mezičase jsem si stále musel nějak vydělávat. Paul McCartney mi po vystoupení do očí řekl, abych rozhodně pokračoval v tom, co dělám. Za kompliment jsem mu od srdce poděkoval, ve vlaku jsem ale zůstal tím stejným pouličním muzikantem. Situace se tedy na oko proměnila skrze média, ale ve skutečnosti pro mě ještě na nějakou dobu zůstala úplně stejná. Lidé mě sice sem tam poznali, ale přesto jsem si nemohl dovolit nové oblečení nebo vybavení. Tato životní etapa mi dodala pokoru a ukázala, že vždy záleží na perspektivě.

Pokorně působíte mimochodem i na pódiích během vašich koncertů.
Nikdy mě nenapadlo, že budu profesionální hudebník, který může cestovat a hrát po celém světě. Osud mě odvděčil a nikdy si toho nepřestanu vážit. Své poslání nepodceňuji, a hudbou trávím velkou část dne, ale cením si, že nemusím vysedávat v práci od devíti do pěti. Nikdy nevíte, co se se může přihodit zítra – covid ukázal, že nic není úplně jisté. Měl jsem štěstí a všechny ty bláznivé zkušenosti z mé minulosti mě naučily vděku.

Dokážete vylíčit, jak se dnes cítíte při vystoupení před početným publikem?
Stage je místo, kde můžu ukázat své skutečné já. A nikdo ho při tom nemůže soudit. Mohl bych na ni klidně přijít i nahý, kdybych chtěl. Při nástupu na pódium vyleze můj druhý vnitřní hlas. Dostávám se do sféry, kterou ani nedokážu racionálně vysvětlit. Na konci show se zase vrátím k sobě, ale během vystoupení si připadám jako úplně jiná entita. I když jsem nemocný, při koncertování se všechno změní. Asi jde hlavně o adrenalin, můj mozek mi dodává pocit, že v daný moment dokážu cokoliv. V tu samou chvíli ale zároveň vzniká hmatatelná energie, která je pro mě neméně zásadní.

Tuto energii sdílíte se svými spoluhráči. Zakládáte si hodně na výběru těch nejvhodnějších?
Čím lepší je má kapela, tím lepším budu i já. Platí to i obráceně. Zdá se mi, že se nyní toto pravidlo z hudebního průmyslu vytrácí. Vždy se snažím, aby šlo mé ego stranou. Přirozeně ale chci nejlepší z nejlepších – hudebníky, kteří porozumí nuancím mé hudby. Domnívám se, že může být velmi nepředvídatelná. Když se mnou někdo sdílí stage, potrpím si na vzájemný respekt. Nejde ale jenom o svobodu a expresi pocitů, stejně velkou důležitost přikládám koordinaci a pravidlům.


KOUZELNÍK S JEDNÍM TRIKEM

Zmiňujete nepředvídatelnost a spontánní energii. Máte rád, když vás muzika dokáže překvapit?
Rozhodně. Srdce vás překvapí, ale matematika vám ukáže, kde se právě nacházíte. Při tvorbě umění musíte jít za srdcem. Nepředvídatelnost vzniká na základě pocitů a příběhů, které chcete sdílet. Na piano hraji už mnoho let, dovedu proto začít psát re skladbu a srdcem se samovolně vydat naprosto nečekaným směrem. Čím jsem starší, tím víc mě zajímají detaily každé kompozice. Pokud jste si příliš vědom své vlastní kreativity, může vás dovést k omylu.

Necháváte se proto inspirovat hlavně náhodnými podněty přímo v momentech, kdy skladby píšete?
Přesně tak píšu většinu svých písní. Pracuji s popudem, vzpomínkou nebo referencí, která mi zrovna vyvstane na mysli. Poslední dobou jsem o něco víc teoretický, po nějaké době totiž musíte testovat i jiné přístupy. Nechci být kouzelníkem jen s jedním trikem. Texty teď píšu až na základě kompozice, což mě staví do méně komfortní pozice a přináší s sebou novou výzvu. Vše už se netočí jen kolem emocí, ale i mozku či mé matematické interpretace melodie a zvuků. Uvědomuji si, že je pro mou hudbu velmi důležitý balanc. Ve výsledku jde ale jen o jiné postupy, všichni se učíme a zkoušíme nové věci.

U pokračování projektu And I Have Been nyní chcete více propojovat prvky orchestru a elektroniky. Půjde o váš dosavadně nejvýraznější experiment?
První část And I Have Been, která vyšla v říjnu 2022, má klasický organický zvuk. U druhého dílu bych rád zapojil víc elektroniky a ve třetím pokračování pak oba světy spojil do jednoho. Syntezátory nebo elektrické kytary pro mě představují nové nepoznané teritorium. Taková produkce mě velice baví, je zajímavé občas podniknout změnu a sledovat, co z ní můžete dostat. Každý žánr je v něčem pozoruhodný.


TRPĚLIVÁ KLAVIATURA

Vzpomenete si, proč jste si jako svůj hlavní nástroj zvolil právě piano?
Mám pocit, že jsem si nevybral piano, ale ono si vybralo mě. Doma jsme měli mnoho různých nástrojů – od flétny a saxofonu přes kontrabas a kytaru až po piano. S posledním jmenovaným jsem ale strávil víc času než se všemi ostatními. Poskytlo mi přesně to, co jsem potřeboval, a tak jsem mu zůstal věrný. V Paříži mi ale nezbylo nic jiného než hrát na kytaru. Klavír zkrátka do vlaku nešlo dostat. Do hostelu jsem si ale pořídil keyboard a denně na něj hrál. Jako by klaviatura trpělivě čekala a věděla, že její čas znovu nadejde. Piana jsem se tak nikdy nadobro nevzdal.


Jsou pro vás vzpomínky na rodinu a ghanské kořeny dodnes určující?
Potom, co umřel můj otec, jsem se začal ještě víc zajímat o svůj původ. Mám dvě národnosti. Jsem Angličan, který bude zároveň vždy spojen se západní Afrikou. Má historie souvisí především s etnickou skupinou Akan, která žije na území dnešní Ghany. Uvědomil jsem si, že národnost je něco jiného než etnicita, která se podepisuje na našich zvycích. Od dětství jsem vnímal britskou kulturu a registroval kolem sebe vliv The Beatles, Pink Floyd a především Queen. Když ale na piano hraji skladby jako Adios, odkazuji spíš na Akan než Anglii. Mé texty jsou nepochybně ovlivněny britskou poezií, rytmus mých písní však vychází z jiné části planety. Musel jsem si na to přijít až zpětně. Akan je stále ve mně. Jako když zasadíte květinu do cementu – navzdory nepříznivým podmínkám bude dál žít. Anglie je technologicky pokročilá a svým způsobem krásná. A třebaže jí byla má rostlina zásadně ovlivněna, její kořen pochází odjinud. Musel jsem si postupně přijít na to, že bych hudbou měl obsáhnout obě národnosti.

Etnické rozdíly, ale především společenské nerovnosti jste řešil na svém druhém řadovém albu I Tell a Fly. Teď už se takové tematice v hudbě tolik nevěnujete.
Dnes už nejsem tak naivní, jako když jsem stvořil toto album. Pochopitelně mi stále velmi záleží na rovnosti a férovosti. Historickým důvodem, proč na Zemi dnes můžeme žít, je ale paradoxně přesný opak. Nebudu proto pokrytec a ukazovat prstem na lidi, kteří přispívají k nerovnosti současné společnosti. Vím jistě, že se skoro všechno děje kvůli touze po zisku. Kapitalismus a byznys je v podstatě lidskou snahou přežít, svět se bohužel točí kolem peněz. Pevně doufám, že se v budoucnosti bude objevovat ještě víc lidí, kterým půjde víc o blahobyt lidstva než vlastní profit.

Která témata vás coby umělce a lidskou bytost fascinují právě teď?
Soustředím se hlavně na osobnější věci přímo před sebou. V Anglii se říká, že dobročinnost začíná doma. Dříve, než začnete komentovat svět okolo, byste se nejprve měli podívat na osobu v zrcadle. Snažím se teď svým dětem vysvětlovat, co je zlé a co je dobré. Chci, aby z mého syna vznikl nejlepší možný člověk v zájmu společnosti. Mé dcery jsou zatím příliš mladé na to, abychom se spolu bavili o sociologii, ale čas od času jim dávám náznaky. Nejcennější společenskou měnou současnosti je bohužel strach – čím víc se jedni bojí, tím více na nich jiní vydělávají. Pokouším se, aby o tom mé děti věděly a zůstaly pokorné, jakmile se vydají do světa. Každému přeji to nejlepší, ale svět je občas jako boj o přežití. Sám jsem strádal v Paříži. Musel jsem ale s danou situací naložit nejlépe, jak dovedu. Těší mě, že teď můj příběh někoho inspiruje. Kdybych si tím vším neprošel, nemohl bych teď o svých zkušenostech vyprávět.

Dnes přitom hrajete ve filmových hitech i vyprodaných koncertních sálech jako je třeba pražské Rudolfinum. Cítíte se v takových scénářích přirozeně, když se ohlédnete za svým příběhem?
Cítím se přirozeně všude, kde dostanu svobodu se vyjádřit. Jako hudebník jsem hrál ve francouzských ulicích, portugalských arénách nebo na britských festivalech. Základní je, abych zůstal věrný sám sobě. Pokud bych přišel o vášeň pro umění, nemohl bych před lidmi vystoupit, ať už by se to mělo stát kdekoliv. Vážím si příležitostí, kdy můžu vystupovat v historických koncertních sálech, ale ve skutečnosti v nich dělám skoro to samé jako při hraní v metru. Liší se jen kontext, ve kterém mě lidé uvidí.

Info

Text vyšel ve Full Moonu #150.

foto © Akatre Studios

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jakub Jirásek, Matyáš Švejdík: Mělo to ducha letního táboru pro dospělý

Libor Galia 12.12.2024

Nejintimnější, a zároveň nejtajemnější hudební festival v Česku? Co z něj zůstalo a jaké to bylo, jaké to bude, v rozhovoru se dvěma zakladateli. Miro.

Alf Carlsson: Zkouším nehrát moc rychle

Jiří V. Matýsek 09.12.2024

Se sdílným švédským jazzovým kytaristou jsme zapadli do jedné z hospod v centru Brna. Diskuze nad typicky českým gulášem se ubírala po unikátních cestičkách.

1914: Krev, smrt a utrpení

Abbé 04.12.2024

Členové 1914 vystupují pod smyšlenými identitami vojáků, včetně služebního zařazení. Rozhovor.

Simon Kounovský, Oliver Torr: Dorostli jsme do Axontorr

Libor Galia 26.11.2024

Torr, Axonbody. Settings. O spolupráci, vzniku alba i názvu je následující rozhovor. Křest hned.

Czech Metal Studies: Metal se dá zkoumat

Abbé 06.11.2024

Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.

David Boháč (NOC6): Klubovnu nám svěřili na dva roky

Mariia Smirnova 03.11.2024

V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.

Jim Luijten, Micha Zaat (Tramhaus): Utéct hned na začátku

Klára Řepková 23.10.2024

Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.

Brendan Canty (The Messthetics): Hraní naživo je nejlepší balzám na nafouklé ego

Banán 09.10.2024

Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.

Rasťo Rusnák (Kolowrat): Nové piesne vznikali pomaly

Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024

Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.

Red Fang: Pivo a bulšit

Abbé 03.10.2024

Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace