Nilüfer Yanya: Člověk se musí cítit zdravěji, aby byl kreativní

Britská písničkářka s irsko-barbadosko-tureckými kořeny Nilüfer Yanya letos vydala svou druhou nahrávku Painless. Její vznik popisuje jako bezbolestný a hojivý, nemusela se do ničeho nutit. Vlna kreativity přišla po roce autorského bloku, způsobeného lockdownem. Ačkoliv její hudba vychází často z pocitů smutku, uvědomuje si jeho hranice. „Člověk se musí cítit bezpečněji a zdravěji, aby byl kreativní,“ říká mi Nilüfer před svým pražským koncertem v Rock Café. Deska Painless zachycuje úlevu a nadšení z opětovného ponoření se do tvorby, do hudby, která utváří její život.

Na jaře jsi vydala cover písničky Rid of Me od PJ Harvey. Proč sis vybrala právě ji?
Cítila jsem se s touto písní nějakým zvláštním způsobem spjatá. Poprvé jsem ji slyšela před víc než deseti lety, pustila mi ji učitelka ve škole. Líbila se mi, i když jsem ji asi úplně nechápala. A pak… Čas od času jsem se k PJ vracela, poslouchala její hudbu. Loni jsem dělala cover pro jeden rozhlasový pořad a první, co mě napadlo, byla Rid of Me. Miluju, jak mechanicky zní kytara, působí velice silně. A do toho zpěv, je to cool. Skladba sama o sobě je vlastně dost jednoduchá, působivá je tím, jak PJ zpívá, co dokáže svým hlasem přenést.

Říkala jsi, že jsi té písničce zprvu nerozuměla. Teď už jo?
Jo. Asi je to tím, že jsem od té doby sama složila hodně hudby. Myslím si, že mi ji učitelka ukázala, protože poznala, že se snažím tvořit v podobném duchu, i když jsem si to sama ještě neuvědomovala. A řekla bych, že měla dobrý odhad – ne že bych si myslela, že jsem tak dobrá jako PJ Harvey, ale rozhodně máme něco společného, způsob, jakým píšeme texty, jak se proplétají, objevují a mizí melodie. Základ je jednoduchý, ale má v sobě hodně energie. Snažím se psát tak, abych věci zbytečně nekomplikovala.

Jak jsi došla ke svému pěveckému stylu? Pomáhaly ti nějaké umělecké vzory?
Než jsem začala zpívat, nemyslela jsem si, že to umím. Nezkoušela jsem to. Ale pak jsem začala psát a říkala si, že bych mohla zkusit zpívat písničky, které píšu. S každou další jsem rozvíjela svůj styl, protože jsem zkrátka psala tak, abych se v tom cítila dobře. Tak nějak se to bude vyvíjet i dál, protože hlas je nástroj, který se v průběhu života mění.

PJ Harvey řekla, že Rid of Me chtěla šokovat. Je to něco, o co se i ty snažíš, když píšeš?
Někdy to zkouším. Ne aby si všichni řekli „wow, to je šílený“. Mám ráda malé šoky, ať už v textu nebo že se třeba najednou změní rytmus. Něco se musí měnit, něco se musí dít.

V říjnu tě čeká turné po Evropě. Začínáš ve Velké Británii, pak jedeš do Turecka – jsou tamní koncerty jiné, výjimečné?
Můj táta je z Turecka, takže tam cítím trochu jiné propojení. Zároveň bych řekla, že jakmile stojím na jevišti, soustředím se jen na show. Ale když o tom tak přemýšlím, beru to asi jinak, protože když jsem byla mladší, nejezdila jsem tam tak často. Je to zvláštní, vracet se tam, ale pracovně. Jsem šťastná, že to můžu dělat, propojovat se se svou kulturou i tímto způsobem. Když tam jezdím za rodinou, je to jiné.

ZTRATIT SE A NAJÍT SE

V rozhovoru pro KEXP jsi zmínila, že bys chtěla žít v zahraničí, nebo aspoň někde jinde než v Londýně. Proč?
Žiju tam celý život a myslím, že jsem připravená žít jinde, zjistit, jak se někde jinde žije.

Stereotyp?
Mám pocit, že upadám do vzorců. To se asi děje všem, že se zaseknou ve vlastních zvycích. Je důležité mít možnost se volně pohybovat a stěhovat. Když už mám tu svobodu, měla bych ji trochu víc využívat. Myslím, že když na nějaký čas změním místo, pomůže mi to. I mé hudbě.

Není skladba Stabilise z tvé poslední desky tak trochu o tom? Nevím, jestli si to vykládám správně.
Je to tak. Uvědomujeme si, že všechno je to v hlavě, že když dokážeme svobodně myslet, můžeme být svobodní. Ale občas potřebujeme fyzickou změnu. Být fyzicky jinde a jinak, sám sebe ztratit a znovu najít.

Máš představu, kde bys chtěla bydlet, nebo je to vlastně jedno?
Asi na tom nezáleží. Ale přemýšlela jsem, že bych chtěla na delší čas do Turecka. Je to obrovská země a já pořádně viděla akorát Istanbul. Taky se turecky učím, takže bych to ráda trénovala. Vlastně by mi nevadilo ani zůstat v Anglii, jen se odstěhovat z Londýna. Nebo mám ráda Řecko, miluju Athény. Tam bych se s radostí přestěhovala třeba hned zítra.

BEZBOLESTNÉ A HOJIVÉ

Jaká je hlavní myšlenka alba Painless?
Když jsem ho psala, moc jsem o tom nepřemýšlela. Myslela jsem jen na psaní, bylo to o procesu. Proto mě napadlo pojmenovat ho Painless, vzniklo přirozeně. Zrovna končil lockdown a já toho za ten rok moc nenapsala, necítila jsem se kreativní, neměla jsem inspiraci. Cítila jsem letargicky, suše, nudně. A smutně. Když jsme s kamarádem Willem Archerem – spolupracoval se mnou na mnoha skladbách –, když jsme spolu začali dělat, rychle to získávalo tvar. To bylo na jaře. V létě jsme měli desku hotovou. Tenhle proces sám o sobě mě hodně inspiroval. To, že jsme na něčem pracovali a dokončili to. Opravdu mě bavilo nechat se znovu pohltit hudbou.

Když jsem vymýšlela název desky, nebyla jsem si jistá. A pak jsem přemýšlela o písničce Painless, kterou jsem přejmenovala na Shameless, aby se deska mohla jmenovat Painless. Protože její vznik byl opravdu bezbolestný. Nemusela jsem se do ničeho nutit, přicházelo to samo. Bylo to hojivé. Máme představu, že hudba má být o smutných věcech – a asi to tak je –, ale když jsi opravdu smutná, když v tom uvízneš, nedokážeš dělat dobré věci. Rok předtím jsem nepsala, protože jsem na to neměla energii. Člověk se musí cítit bezpečněji a zdravěji, aby byl kreativní.

Dalo by se říct, že proces tvorby udělal ten čas méně bolestným?
Ano, mnohem méně bolestivým. Dělat hudbu je nejdůležitější část mého života, utváří ho. Jinak fakt nevím, co se děje, kdo jsem.

V čem se liší první a druhá deska?
Myslím, že jsem byla jiný člověk. Byla jsem úplně jiný člověk. Proces byl jiný, tu první desku jsem napsala během rušného roku, měla jsem turné a spoustu práce. Cítila jsem se, jako bych v tom skládání nebyla tak docela přítomná. A v případě Painless jsem byla až nepříjemně přítomná. Doopravdy jsem tam byla a na textech to je znát. První deska byla experiment, zjišťování, o čem je tvorba hudby ve spolupráci s dalšími lidmi, u té druhé jsem si řekla, že zkusím jeden přístup místo deseti.

Máš představu, co bude dál?
Chci strávit celý příští rok psaním a doufám, že dám dohromady další desku. Něco přijde, i když ještě nevím co.