No Heroes: Dilema, jestli česky nebo anglicky, řešit nemusíme

Spolupracují třináct let, jsou lídry kapely No Heroes i projektu Tommy Indian. Kytarista a zpěvák Thomas Klika a klávesista Petr Tichý oživili No Heroes ípíčkem Heart Beats, které pokřtili 22. listopadu v pražské kavárně Potrvá. O plánech aktuálních i budoucích, vzorech i problému se zpěvem v češtině.

Pamatujete, kdy jste si začali pohrávat s myšlenkou, že se z vás stanou muzikanti?
Thomas: Když se mnou byla máma těhotná, šla na koncert Michaela W. Smithe, což je poměrně významný americký hudebník a skladatel. Prý jsem se v tom břiše celou dobu točil nadšením. Hudba se mi vždy líbila, už jako dítě jsem skákal na posteli, zpíval a tvrdil, že budu zpěvákem nebo kytaristou. Mám fotky, kde stojím ve dvou letech nahatý jen s kytarou. Muzika pro mě byla vždycky důležitá, jen ke skládání a vytváření vlastní hudby jsem se dostal až na střední škole. Mezitím jsem chodil na karate, v osmnácti jsem měl úraz, někdo mě kopl do hlavy, byl jsem pár dní v nemocnici. Hned po návratu domů jsem vzal do ruky tátovu starou kytaru, na kterou jsem do té doby nešáhl, a přihlásil se do ZUŠky. Brzy na to mi můj učitel, Pepa Štěpánek, který s námi dnes spolupracuje, říkal, že mám docela hezkej hlas a jestli bych nechtěl zpívat. Tak jsem říkal, že to zkusím…

Petr: Ještěže ses bouchnul do tý hlavy!

Thomas: Já nevím, jestli to bylo zrovna tím, jen tak to podávám. (smích) I to, že jsme v Berouně, je náhoda. Táta sem jezdil na služebky, jednoho dne zabloudil za tmy z letiště do berounskýho penzionu. Mezi řečí se zmínil, že sháníme bydlení, stěhujeme se ze Států do Čech, oni jen mávli rukou k rozestavěnému domu naproti a řekli, že pro nás mají barák.

Jenže taky zpíváš – chodíš na lekce zpěvu?
Thomas: Nechodím, možná tak doma v koupelně...

Petr: ... nikdy nechodil!

Thomas: Chodil jsem v začátcích a pak toho nechal. Nejsem žádný zpěvák, v mým případě je to také věc lenosti, není to priorita. Pro mě je zásadní, že přijdu s písničkou a pak se to nějak utvoří. Mohl bych chodit na zpěv, to jo.

Petr: Já myslím, že je to hlavně o přirozenosti, autentičnosti. Chodit na zpěv může být ale pro hlas prospěšný.

Thomas: Koukám se spíše na lidi jako Neil Young a podobně. Víš, pro mě je důležitý něco jinýho, než že dám všechny ty noty čistě a mám obrovský rozsah.

Petr: Ten určitě nechodil na zpěv. (smích)

Petře, ty sis taky musel přivodit úraz, abys začal hrát, nebo jsi šel jednodušší cestou?
Petr: U mě je to nudnější, klasický začátek, chození do hudebky a hraní na piano. V podstatě od patnácti jsem měl nějakou kapelu, pro mě je to přirozená součást života. Bavíme se o Pepovi Štěpánkovi, který je můj spolužák, začínali jsme spolu na gymplu u mý babičky v garáži v patnácti letech, to byla moje první kapela. Od té doby buď nějakým způsobem jdeme vedle sebe nebo spolupracujeme. Já strašně rád hraju na piano, skládám písničky, ale nejsem interpret, takže to vždycky bylo o tom najít někoho, kdo ten interpret je. Poštěstilo se mi potkat Thomase…

Thomas: S tím, že neumím zpívat.

Petr: Tam jsou důležitý jiný věci. Hudbou jsem se nikdy neživil, byla to pro mě radost a zábava, pak se stalo, že jsme se potkali, sedlo si to dohromady.

Kromě hudby se tedy zabýváš čím?
Petr: Já jsem právník, advokát a učitel.

Thomas: Byl můj třídní učitel na střední škole.

Petr: Hudba mě hrozně mě baví a užívám si ji.

Na to, že tě to hrozně baví, jste měli s No Heroes dost dlouhou pauzu.
Thomas: Co se týče No Heroes, to je jasný, ale my jsme s Petrem dělali Tommy Indian a ta pauza se zaplnila. Po Tommy Indian, když to všechno vyvrcholilo, jsme si potřebovali na chvilku oddechnout. Já měl rodinu na cestě, nevěděl kudy kam, kupoval jsem barák, dodělával školu, aby mě mohli povýšit v práci, dvě děti. Ta pauza z hlediska čísel vypadá dlouhá, pro nás dlouhá nebyla. Studoval jsem ekonomiku, management a finance, což se do života hodí, ale v podstatě v den, co jsem dodělal školu, jsem volal Petrovi.

Petr: Hned mi říkal - tak hele, jdeme zkoušet!

Pepa Štěpánek je jeden z nejlepších český kytaristů, s poměrně dost širokým rejstříkem - od Lucie Bílé po Radůzu a Wabiho. Ovlivnil tě, Thomasi, ať už stylem hry či jen dobrými radami?
Thomas: Co se týče stylu, myslím že ne, jeho hudební kořeny jsou bluesové. Jestli jsem si od Pepy něco odnesl, pak to, že nemám žádný rytmus. (smích) Jestli mám nějaký styl, pak je to “zahraj to tak, aby nebylo znát, že nemáš žádný rytmus”.

Co vaše hudební vzory?
Thomas: Třeba David Gilmour, kvůli němu jsem začal hrát na kytaru. Gilmoura nebo U2 jsem poslouchal hodně, taky Erica Claptona. Pro mě jsou důležité emoce, které dokážou vložit do nástroje.

Petr: Vzory vychází generačně z té doby, kdy jsem hudbu začal poslouchat, z osmdesátých let - U2, Police, Bowie a podobní interpreti, kteří zaplaťpánbůh vydrželi spousty dalších let a pořád mě bavěj. Protože jsem měl i klasické vzdělání na piano, poslouchám i klasiku. Pořád mě baví novinky, teď jsem byl na Kodaline a docela mě to chytlo.

Thomas: Mě Kodaline nebaví, já spíše The Wombats, ty mám rád dlouho, nebo Nothing But Thieves, to mi živě připadá hrozně dobrý.

Petr: Mě třeba naprosto uhranuli 21 Pilots, za což mi Thomas nadává.

Thomas: To třeba vůbec nechápu, ale budiž.

Petr: Pro mě je to strhující. Českou scénu jsem žral v osmdesátkách, Pražský výběr, Laura a její tygři to bylo něco úžasnýho, ale musím přiznat, že jsem z toho v poslední době trochu vypad, sleduju, co dělají kamarádi muzikanti, ale že bych si to přehrával, to moc ne. Baví mě, že zdejší scéna funguje, lidi chodí na koncerty, festivalů je bezpočet, to je skvělý.

Thomas: Mě před patnácti lety bavili Kryštof. Docela není špatný LA & NY, takovej elektropop. Pořád hledám nový věci, abych věděl, co je aktuální, co se děje, jak tam zpívaj, jestli je to čistý, bez efektů nebo jestli tam plácaj hlasy nad hlasama...

Před několika lety vznikl poměrně úspěšný projekt Tommy Indian, kde jste se sešli z velké části právě v personální kombinaci současných No Heroes. Proč jste repertoár Tommy Indian nevěnovali No Heroes, ale vytvářeli další kapelu? Připadal vám ten materiál natolik odlišný?
Thomas: Když se na to zpětně díváme, tak ani moc ne, ale my jsme to tak tenkrát cítili. Když jsme šli nahrávat, neuvažovali jsme nad tím, že se to bude jmenovat jinak. Prostě to tak vzniklo.

Petr: V té době to zajiskřilo, vznikla skvělá chemie s muzikantama, jako je David Landštof, Pepa Štěpánek, Honza Lstibůrek a Armin Effenberger jako producent. Bylo tam obrovské nadšení z toho, že uděláme něco hodně speciálního, že to bude taková odbočka. Byl to pro nás skvělej zážitek, protože jsme se my dva, jako takoví neprofesionálové v muzice, mohli povznést díky spolupráci se zkušenějšími muzikanty. Ty písničky jsou nicméně pořád naše a občas je hrajeme. Třeba Slow Slow Slow nebo Cowboys and Indians.

No Heroes jsou na scéně poměrně dlouho, za tu dobu jste prošli změnami v obsazení...
Petr: Když jsme začínali, bylo nás pět, z těch pěti jsme tam pořád tři, zredukovali jsme počet na čtyři, máme nového basáka, který současně hraje s kapelou Save the Emotion, což je projekt, ve kterém je lídr jeden z Thomasových čtyř bratrů Dane. S kapelou mají docela zajímavé úspěchy na Óčku v soutěži KB Band Academy.

Thomas: Brácha je o jedenáct let mladší, začal něco dělat až před třemi lety, na střední, zrovna když jsme měli my pauzu. Najednou se rozhodl, že chce zpívat s klukama, kteří neuměli moc hrát, začínali zkoušet u nás doma v garáži. Přišli za mnou, že mají písničku, říkal jsem si, že je to dobrý, ale potřebují do lepšího studia, a dohodil jim Armina. Poslechli mě, udělali tři věci a klip a najednou to mělo úspěch, dostali se do finále Band Academy. Měli vlastně podobnou cestu jako my s No Heroes, dělali stejné kroky. V původních No Heroes s námi hrál taky můj brácha Samuel, ten se oženil a už nechtěl muziku dělat. Pro mě bylo vlastně zajímavý, že jsou bratři v kapele, tak třeba to jednou propojíme se Save the Emotion. Je nás tedy pět, já jsem první, Dane je čtvrtý, mezi tím je Samuel. Brácha Peter se chce učit na basu a ještě je tu Jeremy, ten zatím nic nedělá, ale mohl by. (smích)

Takže goodbye, Petře!
Petr: V pohodě, já jsem mu to vždycky říkal, že by to byl dokonalej projekt. S Danem mě to hrozně překvapilo, znám jejich rodinu, ale Danea jsem za celých deset let nikdy neslyšel mluvit. Naprostý introvert. Pak mi Thomas říkal: „Hele, brácha má kapelu,” a když řekl Danea, byl jsem v šoku a musel jít hned na koncert. Ta proměna, když přijde na pódium, je obrovská. Nabízí se i nějaké dvoukoncerty, bylo by to hezký. A Dane vystoupí na křtu EP Heart Beats.

U vás v rodině je to, Petře, taky takhle muzikantsky pestré?
Petr: V naší rodině hrála máma i brácha na piano, to bylo důležitý, protože jsem měl tím pádem klavír doma, ale jinak tam žádní hudebníci nejsou. Já jsem měl vždycky rád rockový věci, bavil mě třeba Rick Wright z Pink Floyd a jeho způsob hraní a používání barev, který je možná dnes svým způsobem překonaný, ale byla to hrozně dobrá věc. Když jsem studoval piano, zajímaly mě legendy, třeba z klasické hudby Martin Kasík, rád ho poslouchám. Co se týká naší muziky, kterou se snažíme dělat, tak v tomhle žánru asi není ikonický klávesista, buď je to zpěvák nebo kytarista... chtěl bych umět hrát na kytaru líp, ale bohužel. (smích)

Thomas: Já si myslím, že když jsme začínali, začali být v kurzu The Killers, to pro nás byl ikonický zvuk na klávesy, nebo taky Coldplay.

Petr: Ano, u Killers inspirovali a na Coldplay jsem zapomněl. Ti jsou jasní.

Texty píše výhradně Thomas?
Thomas: Texty, nooo...

Petr: Výhradně.

Thomas: Dost často ani nevím sám, jaké budou. Když přijdou, tak přijdou, když nejsou, tak nejsou, často přijdou věci, když už mám všechno nahraný ve studiu, to texty dopisuju nebo je zpívám tak, jak mě to napadne.

Petr: Což nás dohání k šílenství, ale mají to takhle všichni.

Thomas: Jenže tak je to nejlepší, nikdy to nemám napsaný jako báseň, prostě to musí nějak přijít samo.

Petr: Mně se ty texty hrozně líběj, je zajímavý, že mi někdy připadá, že ke mně promlouvá někdo úplně jinej, to nemyslím zle. Thomasovo vyjádření je pro mě v těch anglických textech úžasný. My spolupracujeme třináct let a neslyšel jsem ho nikdy zazpívat česky ani vteřinu, ani ze srandy, nikdy nic.

Thomas: Neumím zpívat. A když jsme zkoušeli doma koledy, manželka mi říkala, že je vidět, že česky vůbec neumím. To Ježíšku, panáčku bylo hrozně těžký. Nešlo to. Petr: Já beru jako obrovskou výhodu, že to dilema česky/anglicky nemusíme řešit, je to daný. Samozřejmě jsme s různýma kapelama řešili, zda česky, nebo anglicky. Vždycky jim říkáme, že česky, a oni se na nás oboří, že my zpíváme anglicky, tak co to vykládáme. U nás je to daný, zkrátka mateřština. Jinak - zpívejte česky, je to přirozená volba, čas ukázal, že to tak opravdu je. Před těma deseti, dvanácti lety, když jsme začínali, byla spousta českejch kapel zpívajících anglicky. Sunshine, Clou, Support Lesbiens, Charlie Straight apod. Dnes ty kapely nejsou.

Proč jste vydali jen EP a ne celou desku?
Petr: My jsme připravovali písničky velmi intenzivně a ještě jsme neměli materiál na celé album. S tou pauzou nám připadalo, že musíme s něčím ven, tak jsme se rozhodli udělat alespoň ípíčko. Což je zase náhoda. S Tommy Indian jsme nahrávali nějaké základy u Michaela Šenbauera z Českýho srdce, v jeho studiu byla hrozně příjemná nálada, tak jsme si řekli, že u něj zkusíme něco nahrát, aby to bylo jiné než dosud. Udělali jsme si dvoudenní session, ze který vypadly čtyři písničky. Líbilo se nám to a věříme, že to tím nekončí. Chceme taky začít žít jako kapela, to je hlavní, abychom se příští rok někde ukázali živě. Další repertoár vyplyne. Dříve se nám povedlo hrát skoro na všech větších festivalech, předskakovali jsme UDG, s Tommy Indian jsme zase odehráli klubové turné se Sunflower Caravan. Žijou města, slavnosti, pivovary, kde si člověk může zahrát.

Thomas: Teď už máme materiálu dost, necháme tu vlnu přejít, uvidí se.

Na EP jsou hosté, proč jste rozšířili kapelu o posily?
Petr: My jsme na to takhle zvyklí z minulosti, že se všichni sejdeme, zkušenější muzikanti nám pomáhají utvářet představy, vyhovuje nám to. Netajíme se tím, je spousta kapel, které si nějak vypomůžou a nepřiznají to.

Thomas: George Harrison si bral na nahrávání Claptona. (smích) A to byl sám super kytarista! Přidá to tomu další element.

Takže brzy dlouhohrající deska?
Thomas: Máme spoustu materiálu, musí se ale vytříbit. Je to zkouška času. Když je to nové, říkáme si, jaký máme hit. (smích) Je dobré mít odstup a reflexi.

Petr: Thomas to pak pustí doma manželce, která řekne, že se jí to vůbec nelíbí, a je to. (smích)