As obnoxious, as arrogant, as aggressive: Gill Scott-Heron

Gil Scott-Heron je nepochybně významnou postavou své doby, jejíž odkaz stále přežívá. Často je označován jako praotec rapu. Označení, které mu bylo později přisouzeno vzhledem k mluvenému slovu jako formě a politicky angažovanému obsahu. Ale také kvůli jeho vlivu na většinu pokračovatelů v odkazu černošské angažovanosti jako Public Enemy, Dead Prez či Taliba Kweliho.

Když zemřel v květnu 2011, s poklonou přispěchali Eminem, Snoop Dogg i Cee Lo Green. V devatenácti namluvil svůj pravděpodobně nejznámější kus Revolution Will Not Be Televised. Potemněle satirický pohled na tehdejší společnost, který příliš neztrácí ze své síly ani po čtyřiceti letech, i když jeho název je již pouze symbolický. Mezi lety 1970 - 1982 natočil 13 desek, mezi nimiž se největšího uznání dostalo počinu Winter in America, který natočil mimo jiné s nejbližším spolupracovníkem Brianem Jacksonem, hlavní postavou resuscitovaného New Midnight Bandu. Sám se viděl jako bluesologist a se svou náturou se zrovna dvakrát nevyhýbal větší než malé konzumaci drog. To vše v duchu hesla „Your life has to consist of more than ‚Black people should unite‘. You hope they do, but not twenty-four hours a day. If you aren’t having no fun, die, because you’re running a worthless program, far as I’m concerned“. I proto po roce 1982 vydal pouze dvě alba a své poslední I’am New Here především z popudu britského producenta Richarda Russela. V jeho harlemském bytě to údajně vypadalo jako v jeskyni. Ostatně jako zdroj světla používal nejradši plynovou pochodeň.

S Brianem Jacksonem se potkali v roce 1969 během studií a během deseti let v jinak různě obměňovaných sestavách nahráli devět alb. Potom se jejich cesty rozdělily, ačkoli se ještě několikrát pokoušeli o další společné hraní. Jejich rozchod, stejně jako Heronův pozdější tvůrčí půst, lze připsat nejen jeho závislosti, ale také komplikované povaze. Sám vzpomíná: „If I hadn’t been as eccentric, as obnoxious, as arrogant, as aggressive, as introspective, as selfish, I wouldn’t be me.“

A poctu této postavě přijela vzdát do Prahy sestava, v níž je hlavní osobností právě Brian Jackson. Oficiálně vše podnítil DJ Kentyah Fraser, pro něhož se jedná o první větší projekt. Na baskytaru se předvedl Reggie Washington, který nahradil původně ohlášeného člena původního Midnight Bandu Roberta Gordona. Bicí obstaral Mike Clark z Headhunters Herbie Hancocka a rapový prvek ztělesnil známý buřič M1 z dnes už legendárních Dead Prez.

První dobrá zpráva večera byla, že vzdor zlým předtuchám se Akropole jevila překvapivě solidně zaplněná. První možná blamáž odvrácena. New Midnight Band se po pódiu rozprostřel kolem půl deváté a vítalo ho po celý večer skvěle reagující publikum. Bylo zřejmé, že je to příležitost jen těžko opakovatelná. Počáteční nesourodý jam se propojil do komponovaného celku a sál zaplnily první nespěchající groovy. M1 několikrát během večera představil celé uskupení a činil tak se zřejmou pokorou, kterou odráželo i decentně zvolené sako s košilí. Brian Jackson dominoval za klávesami a v kombinaci zpěvu a procítěně mluveného slova se ujal i Heronových partů ze společné tvorby. Během večera vzal do úst i flétnu a nechal publikum opakovat některé melodie. Bouřlivá reakce publika vykouzlila na jeho tváři nezpochybnitelný úsměv. V duchu funku, soulu a jazzových postupů prokládal melodii vydatnými groovy Reggie Washington na baskytaru, po jejímž hmatníku přesně projížděly jeho dlouhé prsty. Bubeník Mike Clark udával rytmus a v druhé půlce vystoupení se předvedl několika skvěle zvládnutými sóly. Skromně a trošku stranou pozornosti postával iniciátor celého projektu DJ Kentyah Fraser, který měl na starosti turntablistickou složku.

M1 během koncertu několikrát odešel, aby se vždy vrátil. Jeho party byly pečlivě načasovány a nebylo jich příliš. Se svým přizvednutým horním rtem pečlivě frázoval a působil sebejistě. Je pravda, že několikrát se drobně projevila společná nesehranost a Kentyah Fraser obešel své spoluhráče s vysvětlujícím komentářem a domluvou, ale i tak se ten večer vznášela v sále atmosféra plná nadšení z výjimečného zážitku.