Od stroje ke člověku (Celeste vs. Dirge)

Čtyřiadvacátý ročník pražského festivalu Alternativa si vysloužil nový slogan – festival hutné hudby. Rozšíření hudební dramaturgie přináší černé ovoce a na jednom z festivalových večerů se představí dvojice kapel skutečně velehutná. Dvě postmetalové entity z Francie – kapely Celeste a Dirge. Mistři v oboru. Povídali jsme si s basákem a zpěvákem Celeste Johanem a kytaristou Dirge Stéphanem. O francouzském metalu a problémech scény, proměnách i čelovkách. Ztraťme se v mlze.

Obě vaše kapely vydaly svá poslední alba už před nějakým časem. Jsou to dva roky, co je venku Hyperion od Dirge a tři roky od vydání Animale(s) od Celeste. Kdy můžeme čekat nový materiál?
STÉPHANE (DIRGE): Pracujeme na sedmém albu. Zkoušení a skládání šlo poslední měsíce hodně pomalu, hlavně kvůli festivalům, na které jsme se potřebovali připravit. Po Alternativě se snad práce urychlí a příští rok bychom měli jít do studia. Nedokážu přesně říct, kdy další nahrávka vyjde, ale snad před koncem roku 2017.

JOHAN (CELESTE): My s Celeste na nové hudbě intenzivně pracujeme, na konci roku už nebudeme koncertovat a na jaro 2017 chceme rezervovat nahrávací studio. Snad se nám podaří něco nového vydat v létě, ale jak to tak bývá, vždycky to nakonec trvá déle, než bychom doufali nebo plánovali.

Co od vaší nové hudby můžeme čekat?
STÉPHANE: Ještě nejsme ve fázi, kdy dokážeme nový materiál zhodnotit. Ale i kdybychom mohli, tak bych stejně nic neprozradil, protože máme radši, když lidi objeví desku v té nejčistší podobě, tedy bez jakýchkoliv nápověd nebo předsudků. Jako vždy se snažíme řešit rovnici „pohybovat se dopředu, zatímco následujeme to, čím a kým jsme“.

JOHAN: Já bych taky raději příliš neprozrazoval to, co nyní skládáme, ale z toho důvodu, že posluchači naši hudbu stejně nevnímají tak jako my. A taky bych nerad rozdmýchával očekávání, to obyčejně vede ke zklamání. Akorát prozradím, že jsme na sebe čím dál náročnější, což vysvětluje, proč nám trvá déle vydávat nová alba.

Jak vnímáte současnou francouzskou metalovou scénu? Jak se změnila za dobu, co se v ní pohybujete?
STÉPHANE: Když jsme v roce 1994 začínali, kapely jako Massacra, Treponem Pal nebo Loudblast představovaly ikony francouzského metalu, ale byly milión světelných let jinde než to, co dneska reprezentuje Gojira. A to jak v otázce popularity v zahraničí, tak počtu prodaných desek. I přesto, že tehdy neexistoval internet. Dnešní metalová scéna nás tolik nezajímá, cítíme se od ní odtržení. Francie není Německo, USA nebo Finsko a hodně lidí vnímá metal stále jako něco úchylného nebo dokonce pubescentního, rozhodně nic seriózního. Obří festivaly, jako je Hellfest, ale metalu pomáhají, aby ho zvláště místní média více tolerovala. Ve Francii jsou slavní například Eths, Mass Hysteria nebo Dagoba, ale tyhle sračky stejně nejsou populární nikde jinde.

A ty zajímavější kapely?
STÉPHANE: Všechny ty avantgardně blackmetalové kapely jako Blut Aus Nord, Deathspell Omega nebo P.H.O.B.O.S., pak deathmetaloví Benighted a hodně samozvaných post-cokoliv kapel. Některé jsou moc dobré, například Year of No Light, Mars Red Sky nebo C R O W N, další jsou spíš vyhajpované a falešné. Obecně bych řekl, že metalová scéna ve Francii je na vzestupu, ale hlavně díky undergroundovým uskupením, které si nálepku metal ani nedávají.

JOHAN: Já metalovou scénu tolik nesleduju, maximálně přátele z Deluge, Revok a Comity. Teda ne že bych se nesnažil sledovat novinky, poslouchám playlisty s objevy na Spotify, pak věci, co postujou kamarádi. Ale většinou jsem spíš zklamaný.

Coby součást nějaké scény se tedy necítíte…
STÉPHANE: V devadesátkách jsme byli asociovaní s industriální metalovou scénou, pak na začátku nultých let s noise/screamo/hardcoreovou scénou, dnes s postmetalovou. My sami jsme se s žádnou z těchto scén neztotožňovali. Chápu, proč nás tolik lidí spojuje s Year of No Light a Celeste, ale to spojení je spíše v konkrétním přístupu k tvorbě hudby a zachycování pocitů. To, že jsme všichni Francouzi, se podle mě vůbec nepočítá. Takto můžeme být úplně stejně spojení s německými nebo americkými kapelami. V žádnou francouzskou kontemplaci nevěřím, ani ve francouzský blackový romantismus.

JOHAN: My jsme nejdřív byli považovaní za část punk/hardcorové scény a postupně jsme se dostali k metalové, byť dost undergroundové. Jsou mi obě sympatické a být součástí obou je vlastně ještě lepší. Možná by pro nás bylo ještě zajímavější být více známí na metalové scéně. Ani nevím, jaký typ publika nás poslouchá v Čechách, ale naše koncerty u vás byly vždy propojené s DIY hardcoreovou scénou.

Vybavíte si moment, kdy vás ochota a laskavost lidí až překvapila?
STÉPHANE: Za všechny ty roky jsme zažili tolik vlídnosti, oddanosti, dobré vůle a ničím nepodmíněné podpory… Rozhodně víc než lhostejnosti, nevděčnosti nebo hlouposti. I když i to se někdy stává.

JOHAN: I my jsme zažili spoustu skvělých zážitků s lidmi a kapelami. To je ta světlá stránka ježdění na turné v této scéně. Jedna vzpomínka mi utkvěla v paměti, a to když nás kluci z kapely Heaven in Her Arms hostili v Japonsku jen krátce po ničivém tsunami. Přivítali nás jako rodinu a udělali úplně všechno, co mohli, abychom se tam cítili příjemně. Obecenstvo bylo vděčné, že jsme nezrušili turné, protože téměř všechny ostatní zahraniční kapely to udělaly. Tam jsme si našli přátele na celý život.

S HASIČI V PUBLIKU
Stéphane, hraješ o něco déle než Celeste – pamatuješ si, kdy jsi o nich slyšel poprvé?
STÉPHANE: Úplně si to nevybavuju, ale myslím, že když jsme byli na stejné kompilaci jako oni. Jmenovala se Falling Down, někdy z roku 2007 nebo 2008.

Dirge prošli celkem zásadními proměnami, kde hledáte inspiraci v současnosti?
STÉPHANE: Inspirace na sebe bere roztodivné tvary lišící se album od alba. Věk, zkušenosti, povinnosti, noví lidi… To všechno podněcuje naše tvůrčí bádaní a mění způsob, kterým píšeme a vnímáme hudbu. Naše první album Down, Last Level bylo hodně odlišné od nejnovějšího Hyperion. Nemůžeš a ani nechceš vyjádřit ty stejné věci, když je ti dvacet pět a když je ti čtyřicet tři. Naštěstí!

Z technického hlediska bylo asi největší změnou přechod od automatického bubeníka k živým bicím…
STÉPHANE: Přesně tak, vztah mezi strojem a člověkem byl dost patrný v tvorbě Dirge devadesátých let, na prvních demech a albu. Automatický bubeník, zničující samply, mechanické kytarové riffy, všechno to bylo blízko kapelám jako Godflesh nebo Pitchshifter. Ale od roku 2000 začala být naše hudba organičtější, více chaotická. Začali jsme používat živého bubeníka, skládali delší a pomalejší skladby, hráli si s abstrakcí, hlukem i ambientem. To vše mělo přirozeně vliv na formu naší hudby, která si ovšem ponechala základní DNA. Dnes se snažíme držet této cesty, nenahrávat jednu desku dvakrát a zkoumat nové metody přeměny hmoty a formy k vybudování zvuku, našeho zvuku.

Johane, s Celeste jste od počátku na německém labelu Denovali, pro nějž jste byli jedním z prvních úlovků a také jakýmsi trademarkem jejich metalové sekce. S vlastníky labelu Timem a Thomasem musíte být dobří přátelé.
JOHAN: Samozřejmě, už se známe více než deset let a náš kontakt se zdaleka neomezuje na kapelu a label. Je obří rozdíl mít to postavené takhle, než být na labelu jen kvůli jménu nebo dalším kapelám.

Jak se díváš na proměnu Denovali? Šíře jejich záběru v alternativní hudbě je obdivuhodná.
JOHAN: Celou tu evoluci jsme s nimi prožili a byl jsem toho názoru, že je dost zajímavé, že se z Denovali nestane další hardcore-metalový label. Takže ve chvíli, kdy začali upisovat experimentální a jazzové kapely, jsem byl nadšený. Naneštěstí se na tu stranu přiklonili definitivně. Ty metalové kapely, které vydávali, se už většinou rozpadly, zbyli jen Lento a my. Výsledkem je, že label příliš metalových fanoušků nesleduje, což je pro náš vývoj určitě slabina. Na druhou stranu naši hudbu dostávají mezi širší skupinu publika. Jsem si celkem jistý, že nějací lidé nás poslouchají jen proto, že jsme na Denovali, a přitom je metal jinak nezajímá.

Takže o změně nepřemýšlíte?
JOHAN: Ne, určitě ne, jsme se spoluprací spokojení a neplánujeme se přesunout jinam. Denovali nás podporují a dělají svou práci tak, jak by měli všichni.

Nemůžu se nezeptat: jaké čelovky používáte pro koncertování?
JOHAN: Pár let jsme kupovali ty nejlevnější a ty se vždycky rozbily, došla jim baterka nebo přestaly během koncertu fungovat. Strávil jsem dvacet minut před každou show zprovozňováním všech čtyřech. Skončily plné potu, takže zkorodovaly a smrděly jako sýr. (smích) Jednou se nám rozbila čelovka na turné a koupili jsme na cestě náhradní, pěkně drahou. Je vodotěsná, což řeší všechny naše trable. Ale pokud chceš ukrást náš koncept, jako to udělali This Will Destroy You, tak určitě zainvestuj do nějakých dražších. Nicméně stále jsou to klasické kempingové čelovky, jestli se ptáš na tohle.

Hrát v totální mlze je určitě osvobozující, jak jste na ten nápad přišli?
JOHAN: Na to si moc nepamatuju. Vím jen, že jsme hledali nějaký nápad, abychom měli stage trochu jinou. Začali jsme s bílými zářivkami, pak jsme se jich zbavili a přidali stroboskopy, vylepšili to mlhou a nakonec ještě přidali čelovky. Netrvalo to dlouho, bez nich jsme odehráli tak deset koncertů. A pak tři sta s nimi.

Má to nějaké nevýhody?
JOHAN: Určitě. Zaprvé některé kluby nepovolují kouř, takže tam nemůžeme hrát. Pokud si to promotér nezařídí předem, musíme bojovat s majitelem. Občas končíme koncert s hasiči v publiku, ale to jsou vlastně ty dobré vzpomínky. Taky není jednoduché zvolit správné množství kouře na scéně, jelikož nemáme technika, který by to hlídal. A když máme kouře málo, tak se cítíme nazí, nejsme na to vůbec zvyklí, být vidět. A poslední nevýhoda je ta, že nás lidi po koncertě nepoznávají. Pak nemůžeme dost dobře balit holky.