Off 2019: Pro hudební dobrodruhy (3/3)

„Píšeš o festivale?“ ptá se mě týpek, s nímž se v plné kavárně dělíme o stůl. Dávám mu a jeho přítelkyni nakouknout do letního Full Moonu, kterým se zájmem listují. Jsou z Polska, ale poprvé na Offu a nadšení. Máme nějaký podobný festival v Čechách? ptají se mě. Metronome? Velikostí možná jo, ale formátem a lineupem spíš ne. Letošní nabídka Offu je jaksi čerstvější a údernější, areál upravenější a celý koncept jednotnější. Ale Polsko je holt mnohem větší země, takže českou obdobu mám možná hledat mezi menšími indie fesťáky?

Pár z kavárny mi doporučil zajít na Trupa Trupa, polskou alternativní kapelu, která dobývá svět. Jenže včera se v Katovicích konal cyklistický závod a spousta návštěvníků byla nucená jít do areálu pěšky. Se svým výborným orientačním smyslem jsem trochu bloudila a expresivní rockový zářez Trupa Trupa pozorovala jen letmo z dálky. Za chvíli na vedlejší stagi nastoupil se svou kapelou Phum Viphurit, který si všechny podmanil bezstarostnou náladou a smyslem pro humor: „Přijeli jsme z Bangkoku, je tady nějaké thajské publikum?“ Samozřejmě ticho. „Oukej, někdo z Polska?“ Na jejich neo-soulu v angličtině nebylo nic autentického, jenom vynikající beatbox, kterým roztančili uvolněné posluchače.

Vystoupení švédské zpěvačky Neneh Cherry, kterou v devadesátých letech proslavil společný hit se zpěvákem Youssouem N'Dourem 7 Seconds, mělo všechno: neotřelé triphopové samply, back vokalisty a zpěvaččin originální bílý kostým. Scházel groove: jednotlivé hudební prvky do sebe nezapadaly a ve vleklém tempu ukolébávaly. Působilo to chabě zejména po jiskřivém, životaplném setu anglického rappera Loyla Carnera. Na tenhle svůj nedávný objev jsem se těšila z celého lineupu nejvíc a nezklamal. Rozený Londýňan, který po otci z Guyany zdědil tmavou pleť, rapuje na jazzové a R’n‘B samply o svých problémech s ADHD, milované mámě, životních krizích a bezcenných okamžicích štěstí. Jeho vystupovaní bylo stejně otevřené jako texty, silně se dojímal u toho, kolik na jeho první polské vystoupení přišlo lidí, ovace na sebe nedaly příliš čekat. Budoucnost nastala, protože jsem snad poprvé v životě dala přednost rapovému koncertu před rockovým. Na hlavní stagi tou dobou hráli vynalézavé legendy britské alternativy Stereolab, festivalové programy v tomhle bývají kruté.

fotogalerii z poslední festivalového dne najdete tady

I přes snahu Offu o mezinárodní záběr nesli tahouni letošního ročníku britskou vlajku. Zároveň lineup tak trochu vzdával holt velkým figurám devadesátek, což mu neubralo na aktuálnosti. Suede, kteří festival zavírali, vydali loni dobře přijatou, mystickou desku The Blue Hour a na naživo ukázali, že pořád mají co nabídnout. I když mi jejich vystoupení místy připomínalo přepjaté výlevy rockových dinosaurů, Brett Anderson si bezpochyby zasloužil poklonu za vynikající zpěv a oddaný, až extatický projev. Navázal tak na svého o pár let staršího krajana Jarvise Cockera, který na stejné stagi řádil v pátek. Oba spolu s řadou dalších, i mladších umělců naplnili tři dny opravdu intenzivními a pestrými zážitky. „Je to festival pro lidi, kteří opravdu poslouchají hudbu,“ hezky sesumíroval Polák z kavárny. Ano, není to pro lidi, kteří si doma pouštějí Óčko k mytí nádobí, je to pro zapálené hudební dobrodruhy. Jako jsme my.