off_3: Polská scéna doma

Všichni se těšili na Mitch & Mitch a my nevěděli proč. V programu se psalo něco o nezapomenutelném vystoupení před třemi lety a jak se to může jen zázrakem opakovat, ale tyhle neurčitosti psali, docela pochopitelně, o dobré polovině hostů. Mitch & Mitch - zní to světově, že? A přitom to jsou Poláci jako kluska! Což jsme ale během koncertu neměli šanci zjistit. Hlavní konferenciér - XY je totiž ITAL? - a hlavní slovo zde měli totiž kromě kytar a dechů nástroje typu guiro, shekere a cabasy (perkuse, prosím pěkně). Přípustné tak bylo jediné - tančit, kroutit se, zopáknout si kroky cha-cha a smát se. A sem tam se podivit, když během havajských gansterek, brazilských bosanov a klasických bigbandových radostí zaznělo sólo, které nejde popsat. Jisté polské indicie tady ale byly: například opakovaně vzpomínali svého přítele Zbigniewa Wodeckiego, polského Louise Armstronga, multiinstrumentalistu, skladatele, aranžéra, dirigenta a zpěváka, který letos odešel do hudebního nebe. A také kytarista nalevo nápadně připomínal frontmana varšavského experimentálu Baaba z vydavatelství Lado ABC. A ti úplně nejbystřejší si dokonce všimli, že Macio Moretti (ve skutečnosti Maciej Moruś), samozřejmě také multiinstrumentalista, hrál den předtím s projektem Łoskot.

Łoskot je jazzová formace složená ze silných individualistů. Každý z kapely působí napříč rozličnou škálou žánrů, to, co je pojí, je yass. Podle teorie jde spíše než o nový styl o specifický konglomerát jazzu, punk rocku a folku. Etabloval se v Polsku v osmdesátých letech, připomíná freejazz, je plný zvratů, nemá jasnou formu a často ani melodii. V tom přebíjeném tichu Lesní stage nám to bylo ale upřímně jedno. Saxofonista a klarinetista Mikołaj Trzaska měl veškerou naši pozornost a když se údernými repeticemi dopravil až na kraj pódia, obousměrná výměna energie by jednoho porazila. Jestli jsem si u Mitch & Mitch zasteskla po Slunečním orchestru, tady jsem si připomněla odzbrojující moc kapely Levity (opět Polsko a Lado ABC).

fotogalerie z festivalu zde, tady nebo i tu

Z úplně jiného konce je potřeba vyzdvihnout Ralpha Kamińskieho. Dvacetiletý, empatický mladíček se zásobou emotivních prožitků a talentem pro klavírní skladbu i patos. Jeho písně s lehkostí překračují typologii sloka-refrén a kvetou jako babiččiny rododendrony. Připomínají hymny. A jednu z nich tak dokonce trefně pojmenoval. Kamiński se ve skladbách pohybuje svobodně, protože každá scéna příběhu si podle něj zaslouží jiný, vlastní kus melodie. Zpívá vysoko, falsetem, trochu jako Mika. A taky skvěle tančí a s pokorou představuje kapelu i své zlomené srdce. Sám sebe se ptá: „K čemu všechen ten sentiment, vždyť mám před sebou tolik krásného.“ A já mu odpovídám: Díky bohu za něj.