Veronika Mrázková | Články / Reporty | 10.08.2017
Všichni se těšili na Mitch & Mitch a my nevěděli proč. V programu se psalo něco o nezapomenutelném vystoupení před třemi lety a jak se to může jen zázrakem opakovat, ale tyhle neurčitosti psali, docela pochopitelně, o dobré polovině hostů. Mitch & Mitch - zní to světově, že? A přitom to jsou Poláci jako kluska! Což jsme ale během koncertu neměli šanci zjistit. Hlavní konferenciér - XY je totiž ITAL? - a hlavní slovo zde měli totiž kromě kytar a dechů nástroje typu guiro, shekere a cabasy (perkuse, prosím pěkně). Přípustné tak bylo jediné - tančit, kroutit se, zopáknout si kroky cha-cha a smát se. A sem tam se podivit, když během havajských gansterek, brazilských bosanov a klasických bigbandových radostí zaznělo sólo, které nejde popsat. Jisté polské indicie tady ale byly: například opakovaně vzpomínali svého přítele Zbigniewa Wodeckiego, polského Louise Armstronga, multiinstrumentalistu, skladatele, aranžéra, dirigenta a zpěváka, který letos odešel do hudebního nebe. A také kytarista nalevo nápadně připomínal frontmana varšavského experimentálu Baaba z vydavatelství Lado ABC. A ti úplně nejbystřejší si dokonce všimli, že Macio Moretti (ve skutečnosti Maciej Moruś), samozřejmě také multiinstrumentalista, hrál den předtím s projektem Łoskot.
Łoskot je jazzová formace složená ze silných individualistů. Každý z kapely působí napříč rozličnou škálou žánrů, to, co je pojí, je yass. Podle teorie jde spíše než o nový styl o specifický konglomerát jazzu, punk rocku a folku. Etabloval se v Polsku v osmdesátých letech, připomíná freejazz, je plný zvratů, nemá jasnou formu a často ani melodii. V tom přebíjeném tichu Lesní stage nám to bylo ale upřímně jedno. Saxofonista a klarinetista Mikołaj Trzaska měl veškerou naši pozornost a když se údernými repeticemi dopravil až na kraj pódia, obousměrná výměna energie by jednoho porazila. Jestli jsem si u Mitch & Mitch zasteskla po Slunečním orchestru, tady jsem si připomněla odzbrojující moc kapely Levity (opět Polsko a Lado ABC).
fotogalerie z festivalu zde, tady nebo i tu
Z úplně jiného konce je potřeba vyzdvihnout Ralpha Kamińskieho. Dvacetiletý, empatický mladíček se zásobou emotivních prožitků a talentem pro klavírní skladbu i patos. Jeho písně s lehkostí překračují typologii sloka-refrén a kvetou jako babiččiny rododendrony. Připomínají hymny. A jednu z nich tak dokonce trefně pojmenoval. Kamiński se ve skladbách pohybuje svobodně, protože každá scéna příběhu si podle něj zaslouží jiný, vlastní kus melodie. Zpívá vysoko, falsetem, trochu jako Mika. A taky skvěle tančí a s pokorou představuje kapelu i své zlomené srdce. Sám sebe se ptá: „K čemu všechen ten sentiment, vždyť mám před sebou tolik krásného.“ A já mu odpovídám: Díky bohu za něj.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.