Olaf Olafsonn: Experimenty jsou mi blízký

Oldřich Poděbradský, etnomuzikolog, multiinstrumentalista, skladatel a producent známý jako Olaf Olafsonn z kapel Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, The A-Bomb a dalších, rozezněl novým projektem rotundu sv. Petra a Pavla na Budči. Album DCCCXCV zpracovává středověkou vánoční tematiku, kterou propojuje se syntezátory.

Proč sis vybral zrovna Budeč? Je tam tak jedinečná atmosféra?
Rozhodně. Budečsko, respektive celý Kladensko, je krajina nabitá historií, která je trochu zapomenutá, jako celej tenhle kraj. Osídlení je tam někdy od doby bronzové, ale hlavní „tahák“ pro země Koruny české je samozřejmě spojení se svatováclavskou legendou. Přímo na Budči měl sv. Václav chodit do školy a Budeč jako taková byla nejdůležitější bod přemyslovského knížectví. 

S kapelou Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip jste mimo jiné známí tím, že často vyplouváte i vstříc žánrům vzdálenějším od psychedelic rocku. S dungeon synthem, jak označuješ žánr alba DCCCXCV nového projektu Budeč, koketuješ ale poprvé, že?
Je to tak. Ten žánr mě hrozně oslovil někdy v uplynulým roce, kdy ho do mýho života vnes Dód z Vyšehradu, kterej je velkej znalec tohohle stylu a hlavně se nebojí „osvětový činnosti.“ Jsem fanoušek starejch počítačovejch her, tak se mi přiznaná kýčovitost, dělání si srandy ze sebe samého, i experimenty líbily, byly mi blízký. Z mýho koketování s tímhle stylem vznikla Budeč a DCCCXCV, nakonec se to během natáčení zvrtlo a zůstala jen nějaká dungeon synthová nálada, než že by to byl čistokrevnej styl. 

Máš touhu experimentovat vybudovanou, přirozenou nebo to ani nevnímáš jako překračování hranic?
Rozhodně si nemyslím, že jsem člověk jednoho stylu, a to zejména v poslouchání i tvoření hudby. Jako většina muzikantů, který nedělaj muziku na kšeft, ale protože je to baví, nebo je vede nějaká „vyšší síla“, jsem si tohle chtěl vyzkoušet a podívat se, co z toho bude. Když jsem začínal v polovině listopadu natáčet, vůbec jsem si nepředstavoval, že z toho bude regulérní deska, nějak to prostě vyšlo. Jestli to je překračování hranic... Myslím, že to je spíš překračování hranic pro posluchače, který podle ohlasů čekali něco absolutně jinýho, což se při mojí hudební minulosti a současnosti nelze divit. Za sebe jsem moc rád, že jsem si mohl sáhnout na něco, k čemu mám vztah a už dlouho nedělal, nebo nedělal zatím vůbec. 

Jsi etnomuzikolog, působíš v akademické sféře, na co se zaměřuješ?
Momentálně píšu disertační práci na soundscape pražský psychedelický scény, v níž jsem insider. To, jak tahle komunita funguje, mě zajímá už dlouho. Zároveň se věnuju hudbě šumavskejch Němců, což je vlastně už několik let trvající výzkum, zajímavej a zároveň i dost smutnej. Smutnější v tom, že jsme s kolegou Bernhardem Bleibingerem z Barcelony chtěli letos udělat fůru rozhovorů s pamětníkama jak tady, tak v Německu. Kvůli covidu to nešlo a bohužel lidi nejsou nesmrtelný...

K čemu se vztahuje název desky DCCCXCV, co se skrývá za římskou číslicí 895?
Je to prosté – údajné založení rotundy sv. Petra a Pavla na Budči Spytihněvem I. Přišlo mi to jako hezká symbolika.Trojí začátek, jak teda debutového alba, zrození mýho projektu a zároveň propojení s historií.

Proč ses rozhodl vydat album na poslední adventní neděli?
Mám rád konceptuální hudbu, když není album jen skrumáž písniček. Když jsem – jak jinak než na procházkách na Budeč – přemýšlel, jaké téma vybrat a jak vůbec tu prvotinu uchopit, začal jsem taky přemýšlet o Vánocích. Pak někde zakejhaly husy a já si vzpomněl na Rybovku. Jde vlastně o lidovou hudbu, propojení s křesťanskou stavbou a dalším začátkem, tzn. příchodem Spasitele. Začalo to dávat smysl. Poslední adventní neděle bylo nejzazší datum, kdy se ještě lidi mohli rozhodnout, že si to chtěj pustit u stromečku.

Jsi duchovně založený, věřící?
Tohle je hodně složitá a spletitá otázka. Duchovně založený? Ano, jistě a velice hluboce. Věřící? Samozřejmě. Ale jestli jsem praktikující v nějakém náboženství? Ne, vůbec. Celá institucionalizace a organizace víry mi vždycky přišla jako to, co nás od víry oddaluje. Být součástí nějakého ritu je přejímání hodnot daných pro danou komunitu, tím pádem mi chození do kostela na mše přijde spíš více jako sociální než hluboce náboženská událost. Na druhou stranu absolutně chápu, že to někomu vyhovuje, nachází se v tom a souzní s tím. Pro mě vždycky fungovala spíš mystika, introspekce, intimita a samozřejmě hudba. 

Myslíš, že by dnešní společnosti spíš prospěl, nebo ublížil příchod Spasitele?
Spíš je špatně vnímaná ta postava nebo symbol. Kdo je spasitel pro jedny, je tyran a diktátor pro druhé. To, že někdo přijde a udělá všecko dobře a o všechny se postará, je velice líná a mylná představa lidí, který se snaží zbavit zodpovědnosti za svůj vlastní život. Smiřme se se sebou, smiřme se s Bohem a staňme se spasiteli sebe samých.

Jak probíhaly náběry vokálů Anny Heribanové? Nahrávali jste je ve studiu nebo někde v terénu?
Všechny vokály Aničky, jakožto sopránového hlasu symbolizující hlasy shůry, jsme natáčeli přímo v rotundě sv. Petra a Pavla na Budči. Rozložili jsme tam takový moje cestovní studio, Anička stála na kůru u varhan a hlavní mikrofon ji snímal dole u oltáře. Ještě jsem si pohrával s myšlenkou, že bych potom celou nahrávku prohnal přirozeným reverbem v rotundě jako mastering, ale na to už bohužel nezbyl budget, kterej jsem přesáhnul asi desetkrát. Z čeho jsem byl fakt strašně překvapenej, že po přehrání byly hlasy tak strašně hezký, že jsem je nemusel editovat. Nechal jsem je přesně tak, jak jsme je natočili. Jinak veškerý zbytek je natočenej u mě v domácím studiu Gates of Hell situovaným kousíček pod budečským vrchem. Pod celou nahrávkou zní ambient, kterej jsem točil jen pár dní před vydáním přímo na Budči a pod ní. 

Pro Budeč sis nechal vykovat triangl. Obyčejný triangl z hudebnin by zněl jinak?
Nebyl to záměr, ale můj kamarád Thoradin, úžasnej a nadanej kovář z jihu Čech, mi napsal, že ho udělá, což zvládnul za pár dní. Triangl je nástroj od patnáctýho století velice úzce spojen s liturgickou hudbou a na různejch obrazech z tý doby na něj hrají andělé. Je to další hudební symbol nahrávky. Dřív se na triangl ještě věšely rezonanční kroužky, tentokrát jsem šel po čistém tónu, s tímhle budu experimentovat jindy. Výhoda „custom“ trianglu je, že je větší. Je krásnej, zároveň nemá ten generickej a vyčištěnej zvuk jako triangly, který se normálně koupí. Ty jsou vyráběny z ocelové leštěné kulatiny a jsou v tónu příliš „hodný.“ Strašlivě nerad mluvím o nějaký autenticitě, ale tenhle špinavější, na první poslech míň rezonující tón mi do muziky inspirovaný hudbou 13.–15. století přišel prostě... autentičtější.

Bylo náročné získat povolení k nahrávání v rotundě? Kdo ji vlastně spravuje a jak bys postupoval, kdybys uvnitř natáčet nemohl?
Rotunda patří pod libčickou farnost. Zdá se mi, že ve Středočeským kraji jsou všichni tak nějak sousedi. Začalo budečský dobrodružství, kdy jsme s mým kamarádem Víťou z Kovár volali starostce Zákolan, pod něž budečský hradiště patří pozemkově. Ta mi řekla, že se musím bavit rovnou s farností, že mi otevřít nemůže. Volal jsem do Libčic páteru Bubeníčkovi. Když jsem mu vysvětlil, o co jde, moc se netvářil a už jsem chtěl celou tuhle proceduru vzdát. Asi za hodinu volal pan jáhen Šatava, ten už byl fakt vstřícnej a všecko šlo skvěle. Ještě dal naší partě přednášku o historii a vzal nás na zvonici. Takže náročný to vlastně nebylo, jen musel bejt člověk slušnej do telefonu. Kdyby to nevyšlo, samozřejmě natočíme všechno ve studiu, ale chtěl jsem, aby tam to spojení bylo co nejužší. Posluchač by to asi nepoznal, ale já jsem za to rád. 

Slyšel pan jáhen nahrávku?
Posílal jsem mu ji, ale zatím bez odezvy. 

Je Budeč projekt na jedno album nebo se k němu hodláš v budoucnosti vracet?
Materiálu mám už teď na další tři desky. Chci se víc věnovat budečský soundscape, až bude venku trochu víc zvuků. Momentálně už přemýšlím nad dalším albem, docela rád bych vydal další věc příští rok na podzim. Teď jen prozradím, že bude zase latinsky. 

DCCCXCV vychází jen na Bandcampu a u vydavatelství Sky Burial na kazetách. Proč jsi zvolil tento postup šíření, asi nebude zcela “user friendly”? Máš přehrávač na kazety? S Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip přece vydáváš velkolepě výpravné vinyly…
Se Sky Burialem, respektive s Waldemarem, máme fakt krásnej vztah a když jsem na Budči začal pracovat, hned psal, že by to chtěl vydat. A to neslyšel jedinej tón! Byl jsem moc rád za podporu, strašně se mi líbí, jak kazety dělá. Jasně, není to pro každýho, proto se dělaj velmi limitovaný edice - DCCCXCV jen ve 49 kusech. Je to vlastně i další z obrázků, jak album vznikalo ve strašně krátkým čase s pomocí přátel, jinak by to asi ani fyzicky nevyšlo. Kazetovej “deck” mám a dokonce dvakrát, ale osobně dávám přednost vinylům. Takže možná příští Vánoce už DCCCXCV na vinylu bude, kdo ví… 

Vedeš podcast Dva kverulanti, dle popisu: „Ostrý podcast o české i zahraniční hudební scéně. Komentujeme novinky a do hloubky rozebíráme vše kolem hudby. Jak to chodí v klubech a na festivalech, jaké zajímavé kapely jste minuli a co si myslíme o... No, vlastně o všem.” Jaké podcasty či pořady o hudbě sám sleduješ, co bys doporučil?
S nápadem přišel můj dlouholetej kamarád Martin Zikán, kterej tou dobou podcastům propad, a mně přišlo jako dobrej nápad s ním jeden začít. Tím, že ho děláme už druhej rok, šel pořad nahoru jak zvukově, tak obsahově, rostoucí poslechovost beru jako ohromnej úspěch. Ani jeden z nás si od toho nic moc nesliboval. Osobně podcasty moc neposlouchám, radši o hudbě čtu, nicméně bych doporučil vlastně cokoliv od Radia Wave, hlavně Modeláře a Špínu. Určitě bych vypích novou vlnu tištěnejch zinů, a to hlavně Telepatii a teď čerstvý Kids and Heroes. O hudbě, o kterou se zajímám, čtu hlavně v HIS Voice, Fobii a těch Kids, odebírám nějaký youtube kanály, třeba Rarest Records. 

Máš v plánu i živou produkci projektu Budeč?
Čím víc nad tím přemýšlím, tak tím víc bych to chtěl udělat. Výhoda celýho projektu je v tom, že se dá hrát buď sólově a něco dohrávat, nebo v pár lidech, případně jako plná palba ve čtrnácti, což by mě samozřejmě bavilo nejvíc a mělo by to i největší dopad. Navíc se může hrát také akusticky, to znamená de facto kdekoliv. Bohužel doba nepřeje plánování kulturních akcí jakéhokoliv druhu, ale jednou snad...