Omiri: Od hardcoru k portugalskému folkloru

Vasco Ribeiro Casais alias Omiri ví, jak přitáhnout k lidové hudbě posluchače. Jeho eklektický mix elektroniky s tradiční portugalskou hudbou sbírá oprávněně nadšené recenze, prestižní časopis Songlines ho dokonce označil jako "jednoho z nejoriginálnějších a nejzábavnějších portugalských muzikantů”. V následujících dnech ho můžete potkat i na tuzemských pódiích, a to na poličském Colour Meetingu nebo o dva dny později v pražském Crossu.

Co tě přivedlo k muzice?
Vycházel jsem z hardcore/metal/skejtové hudební scény, skate byl můj život. Jednou mi táta koupil kytaru, začal jsem se učit klasické riffy jako Smoke on the Water a Wish You Were Here, Stairway to Heaven a samozřejmě novější muziku, co v té době vycházela, Smells Like Teen Spirit, Enter Sandman a podobně. Rodiče doma muziku poslouchali, Queen a Beatles, a když mě slyšeli hrát, trvali na tom, abych si přibral lekce klasické kytary. Pak jsem měl na skejtu nehodu a začal věnovat veškerý čas hraní na kytaru, chodil na sessiony s lokálními kapelami. V tu dobu jsem pochopil, že hudba je mou cestou.

Od hardcorové scény k folklóru? Hudební koncept Omiri je v ledasčem originální, můžeš ho přiblížit?
Dělám na různých projektech, ale s Omiri sbírám terénní nahrávky a pak se je snažím umístit do své hudby. Vytvořím rytmus, hledám vhodnou terénní nahrávku a ženy, které by zpívaly refrén. Nakonec vše doplním vlastními melodiemi. Někdy začnu právě melodií a další následuje, neřídím se žádnými pravidly. Na konci toho je náhled do portugalské kultury přes můj filtr.

Proč vlastně vystupuješ sám, máte to nějaké výhody a nevýhody? Omiri jsem vytvořil, protože jsem byl unavený prací s kapelami, chtěl jsem dělat na něčem, u čeho se nebudu muset s nikým dohadovat. Výhody sólového vystupování jsou v tom, že ze sebe musíte vydat všechno, nikdo vám v tom nepomůže a veškerá pozornost je upřena na vás. Hodně se toho o sobě dozvíte, hodně se naučíte. Nevýhodou je, že nemáte nikoho, s kým byste sdíleli skvělé i blbé zážitky, navíc když se vám s někým dobře pracuje, často dosahujete vynikajících výsledků. Ale taky dělám hudbu se svou kapelou Seiva, takže dostávám to nejlepší z obou světů.

Před vydáním aktuálního alba Baile Electrónico ses na několik dlouhých let odmlčel. Využil jsi ten čas ke sběru nových hudebních fragmentů nebo k načerpání klidu a inspirace?
Pauza si vyžádala dlouhou dobu, protože jsem byl namočený v tolika dalších projektech, že už nezbývalo na Omiri. Album bylo skoro hotové už roku 2014, ale já si od té doby zkrátka nemohl udělat volno k finálnímu dokončení.

Můžeš představit hosty, kterých se na desce sešla pěkná řádka?
Na albu mám dvě skupiny hostů, jedna zahrnuje zpěvačky z archivu, druhá dvě profesionálky, které nazpívaly živé vokály. Ty z archivu většinou neznám, jen se mi líbí, jak zpívají a vypadají. Profesionálkami jsou Capicua, rapperka, jejíž jsem velký fanoušek. Její tvorba je velmi ženská, s velkou dávkou citlivosti a muzikálnosti, ale taky přímočarosti. Celina da Piedade je zpěvačka, akoredonistka a moje dobrá kamarádka. V Portugalsku je velmi populární, dříve jsme spolu hrávali v kapele. Taky spolupracujeme na nejrůznějších věcech, někdy jí vypomáhám ve studiu, dělali jsme píseň pro Eurovizi, kde se umístila na třetím místě. A připadalo mi, že je přesně tím hlasem, který potřebuji do skladby Fado em Picadinho.

Když vidíme staré dámy, které ti zpívají v klipech, těžko se ubránit jistému dojetí. Jak jsi tyhle nahrávky sbíral a přesvědčil jejich interpretky, aby se nechaly natočit?
Devadesát procent terénních nahrávek pochází od mého kamaráda a režiséra Tiaga Perreiry. Jak ho znám, je velmi tichý a přímý, když s těmi dámami komunikuje. Zkrátka před ně postaví kameru a čeká, dokud nezačnou zpívat a vyprávět příběhy. Většina už ho zná a ví, proč to dělá.