mexhouse | Články / Reporty | 02.11.2014
Víte, jak vypadá nejlepší deska? Když si u dvacátého poslechu říkáte, že ten další bude na pár dní poslední, abyste si ji „pošetřili“. Protože máte strach, že se vynosí jako Marie, se kterou jste chodili na procházky tak dlouho, až jste si neměli co říct (Sally vám radí). Takových desek má každý pár, možná více, než by si přál. Víte, jak se pozná nejlepší koncert? Přijede kapela, která před pár týdny vydala nejlepší desku, přijede do dobrého (nemusí být ten nejvhodnější) prostoru, bude mít dobrý zvuk, potkáte tam tisíc známých a zažijete mentální i fyzický orgasmus (ne nutně v tomto pořadí). The king has come/ To leave the band.
Lucerna music bar možná není ten nejlepší prostor, na druhou stranu já ho mám rád. Přestal jsem fakovat na sloupy, na barmany, na chcanku za pade, na zahulené foyer, není mi dvacet, abych mohl přestavět Prahu. Když si srovnám, kolik jsem tam viděl skvělých koncertů, rating je pekelně vysoko, tak jakýpak copak. Navíc se tam začíná začínat nebývale brzo, ještě pár akcí a zmizí stížnosti na to, že kapela začala o hodinu později, skandální. Závěr Please The Trees napověděl pouze to, že zvuk Thurstona Moorea bude a musí být jinačí, noiseové levitace Havelkovic rodiny byly na svém místě, i když možná škoda, že frontman ten balanc, který chytil uprostřed fanatického odevzdání, ustál a nezřítil se do publika. Pokud se někdo nenarodí nebo neumře, koncert je pořád jen koncert. Speak to the wild/ Reach for the wire.
Deb Googe na basu, sympaticky minimalistická i co se choreo týče, vhodně exhibující kytarista James Sedwards a Steve Shelley z domovských Sonic Youth na bicí, fantom i řeznický pes v jednom. A k tomu Thurston Moore, krásný majestátní stárnoucí chlap, který tančí s kytarou, nechává vyšívat Sedwardse a sám hledá, kde by postavil hlukovou stěnu. Je to krásné na pohled, je to ještě lepší na poslech. A jak jsem byl zvědavý na setlist, nestihl jsem zavřít žíznivou hubu, protože kratší intro se rovnou přelilo do kapitálního válu Forevermore. Což byla podpásovka, tuhle jsem si představoval na vrcholu celého programu, tam jsem se chystal pozbýt poslední zbytky vědomí. Nejdelší z aktuální desky The Best Day, kterou přehráli téměř celou a z níž scházely jen Tape a Vocabuleries. Živé verze jsou samozřejmě o něco rozjetější/vyjetější, struktury mírně rozpité, volnější, uvolněnější.
A čím častěji kéruje do prostoru malé Lucerny, tím pravidelněji se píše o „rodinné atmosféře“. Nevím, co to přesně znamená, a určitě nejsem fanda unanimismu, ale to sepětí a společně vyladěná nálada bývá už téměř tradiční, tedy pokud se bavíme o akcích Silver Rocket/Scrape Sound tamtéž, jakkoliv Thurstona Moorea pozval Institut Prague Music Performance. Korunu všemu nasazoval krystalický zvuk, který ve vzduchu jiskřil, byl čistý a zároveň zkreslený, sólující kytara zněla jako cinkání dědy Mráze, zpětné vazby jako chvění stehen těsně před vyvrcholením, jako příboj horečky ve spáncích. A bylo jedno, jestli jste stáli v první řadě, v poslední nebo na balkoně, kdy byl zvuk dokonce neskutečný. Speak to the Wild přikrmila všeobecné nadšení po Forevermore, Moore pak chytře nasadil vypalovačky Germs Burn a Detonation a vytržení vybláznil hitovkou The Best Day, což je něco jako irský dupák (nejlepší). Grace Lake je skvělá skladba na závěr, protože pracuje s návratnými motivy i gradací a přesně takhle to mohlo být, kdyby Thurston Moore nebyl Thurston Moore. Takže přidal tři onanizující bordely z půlky devadesátek, které tomu nasadily korunu hodnou jedině jeho, jakkoliv si myslím, že to šlo udělat i jinak. Více friendly? Více... normálněji? Dobrý den, jsem Thurston Moore a na některé věci mám patent, víme? Ale kdo jsem, abych se otíral o toho, který ví nejlépe? Protect your child/ From empty empire.
Thurston Moore (us)
30. 10. 2014, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Kryštof Havlice
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.