Pařížské dny, berlínské noci a Ute Lemper

Zhasnout, nezamykat, lehnout si na podlahu kamsi v rohu, láhev André při stěně – ať na vás našlápnou nebo rudou nerozlejí po temné místnosti možní příchozí. A spustit přehrávač... Okolnosti nejsou podstatné, pouze děj. Scény se pozvolna rozehrávají: bolest, naděje, hořkost v neskutečně silných dávkách, tóny tak křehké, a přitom nezlomné. Srdce vyrvaná z hrudí, osudy poutané ocelí, výheň těl v opojném tanci navzdory blížícím se zdrcujícím časům. Červená knihovna versus mordýřský škvár povznesený nad strohou historickou faktografii. Vínové šaty, tabákový opar a víra v dokonalost uniformity. Stín obřích křídel dravce vržený na města i samoty. Velké ideje versus malé touhy. Čas není podstatný, ani prostor. Jste tu jen vy a fascinující osudová žena ve vínových šatech. A třináct jizev.

Ute Lemper patří k opravdovým vypravěčkám všemožných příběhů. A je zcela lhostejné, zda sedíte a nasloucháte ve vypolstrovaném křesle operního dómu, v jazzovém klubu, sále pro pop music nebo v současném kabaretu. Po chvilce jste lapeni a necháte se unášet svůdnou teatrálností. Tou, za níž je hanobena, i zbožňována.

Albový zářez Paris Days, Berlin Nights vznikl ze spojení uhrančivého a nenapodobitelného zpěvu Ute Lemper s uskupením Vogler Quartet, pro které Stefan Malzew přichystal aranžmá evokující bujarou dobu, i blížící se děs. Klavír a smyčcové nástroje mnohdy jen duní či ševelí, pekelně rachotí a lehce hladí. Stejně jako Ute Lemper, která velmi často přechází z hutného rovného altu do expresivního teatrálního chrlení, hlubokého chrčení či vřískotu, příkladem budiž úchvatná litanie Uber Den Selbstmord. Ne, tentokrát nečekejte jasně podané písně, nečekejte povědomé popěvky a melodie, známé pocity a atmosféru. Ač mnohé songy budete již léta znát, zde jsou přetaveny v temnotu a depresi. Kořeny sahají od Výmarské republiky skrze rozličná zákoutí frivolní Paříže až k širokým a bídačeným polským duším.

Křehké a o to účinnější aranžmá, pod kůži se vrývající motivy, nerezivějící Kurt Weill, Hanns Eisler, Jacques Brel. A Ute Lemper, jejíž interpretaci budete díky teatrálnosti buď nenávidět, nebo podlehnete. Jako mnozí před vámi. Chcete-li z jakýchkoli pohnutek okusit extrakt z bolesti, opuštění a věčně vyhnívajících ran, sežehlý neony i tlejícími zbytky v temných uličkách, máte skvělou příležitost.