Od spiknutí ke smíření? (Konkláve)

Do kin přichází Konkláve, první mezinárodní snímek německého režiséra Edwarda Bergera, známého čtyřmi Oscary ověnčenou, pompézní adaptací Na západní frontě klid (2022) a režií několika anglosaských seriálů (např. Patrick Melrose). Konkláve mísí rozvahu o budoucnosti katolické církve s prvky špionážního thrilleru, když se rozhodlo plně využít detektivní stránky románové předlohy Roberta Harrise. Byl to krok správným směrem?

Ocitáme se ve Vatikánu právě ve chvíli, kdy se u lůžka zesnulého papeže schází klíčoví kardinálové: Lawrence pověřen řízením volby papeže budoucího, liberální Bellini, záludný Tremblay a zpátečnický Adeyemi. Právě Lawrence v podání Ralpha Fiennese je průvodcem několika dnů probíhajícího konkláve, které je kompromitováno řadou odhalovaných lží. Místy nečitelná hlavní postava využívá mnohdy nekalých prostředků ke zbavení se protivníků bránícím pokroku církve, sám však zápolí s vlastním egem. Dělá vše, aby zachránil budoucnost organizace, nebo se snaží urvat post pro sebe?

Vyprávění složeno převážně z rozprav nemusí na první pohled působit poutavě, co filmu dodává patřičnou intenzitu, jsou jeho technické aspekty. Kamera nesnímá prostory ubytovny pro kardinály a Sixtinské kaple v přímočarých celcích a detailech, rozkouskovává je jako puzzle do zneklidňující kompozice plné skrytých emocí a záměrů. Střih za pomocí tenzní kakofonní hudební složky Bergerova spolupracovníka Volkera Bertelmanna skládá záběry do nevšedních souvislostí, představujících paletu až mondénních činností spojených se svátečností volebního procesu.

Samotné hlasování a tiché úvahy doprovázené Bergerovou soustředěnou režií jsou těmi nejsilnějšími částmi filmu. Herci, byť bravurně obsazení, podávají spíše minimalistické výkony poplatné figurkaření postav. Mimo Fiennesova skleslého protagonisty stojí za vyzdvihnutí Lucian Msamati v roli zranitelného šovinisty a Isabella Rossellini jako rázná matka představená.

Film vypovídá o morálním úpadku církve také skrze existenciální krize jejich jednotlivých představitelů. Je tu proto jakési očekávání zázraku, neustále odkládaného kvůli odkrývaným konspiracím, pročež finále nepůsobí tak katarzně, jak by mohlo. Koordinace kamery, střihu a hudby však výrazně napomáhá napjaté atmosféře i tam, kde mohou ukvapené dějové zvraty škodit.