Párová dvojka: Tycho

A máme tu nový reportážní formát nazvaný Párová dvojka, který znamená... párovou dvojku. Ta nemusí být pár, ale dvojka jsou vždycky. Něco jako: dobrý večer, přišli jsme se s mikrofonem zeptat na koncert nevšedního umělce ze zámoří obyčejných lidí z publika, jaký večer to byl, co úchvatného jste zažili... nebo něco takového. Náhodně vybraná dvojice, pevně daná předem, nesourodý mix i manželé, cokoliv je možné. Na Tycho v Roxy jsme narazili na Davida Čajčíka a Jana Michalcovou. Gender především.

David: „Děti jsou v MeetFactory,“ povídá mi jeden z organizátorů koncertu Tycha u vchodu. To úplně nevím, ale situace, ve které se pražští fanoušci ocitli, možná nakonec pomohla všem promotérům, protože po newsfeedové masáži se muselo zdát, že nejít 16. října alespoň na jeden z trojice koncertů Caribou – Tycho – Passenger, je společenská sebevražda. Volba padla na Tycha, který mě dosud úplně míjel.

Christopher Willits supportoval se sluníčkovým ambientem a fešnou čepicí, ale aby si jeho kytarovo-elektronický set mohl někdo alespoň trochu užít, musel stát hodně šikovně, protože hlasitost prohrávala s konverzacemi zaplněného Roxy. To Tycho si přivezl tři spoluhráče a hlasitost nebyla problém. Použití kapely stejně jako u Trentemøllera proměnilo hudební texturu a z elektroniky se více či méně klubal příjemný kytarový post-rock ve stylu Maybeshewill. Z melodických linek se daly vybrat lepší i horší kusy, stejně tak z vizualizací (triangles, triangles everywhere!) a v osudí létal i balónek s konstantním tempem, které tak trochu iritovalo. Chtělo to mít prostě náladu, chuť si zaplavat v příjemné síti neinvazivní elektroniky, z níž toho příliš nevyčnívá, a pokud možno se neutopit v nostalgii. Publikum bylo vděčné, přežilo, Tycho sympatický, já celkem spokojený. Po Praze se tu noc nicméně pohybovala i nadšenější individua. S páskou MeetFactory. Děti.

Janka: Síce som na koncert neprišla v tričku Tycho ako jeden z jeho najvernejších fanúšikov, no večer stál za to. Na úvod Christopher Willits predstavil pre mňa hudbu dovtedy neznámu. Niečo ako fajčiť trávu bez fajčenia trávy, hudba z dávnej budúcnosti. Hudobné textúry zo softwaru, gitarové riffy a hlas splývali v akejsi harmónii spolu s vizuálnym predstavením (nikdy som si doteraz na nebi nevšimla trojuholníky). Chýbala mi už len jogamatka.

Ticho, Tycho (čítaj tajkou). Scott Hansen momentálne chodí po svete so svojím tour a rozdáva úsmev. Aspoň tak to vyzeralo po prvej skladbe. Ďalší hudobník, pri ktorom sa ťažko odoláva, aby ťa nezlákal so svojím zvukom a ▲vizualizáciami ▲ niekam preč do iného sveta. Tycho naživo je však zároveň o niečo tvrdší, najmä vďaka bubeníkovi Rorymu O´Connorovi, ktorý vytrieskal z bicích doslova všetko. Je príjemné počuť takú inštrumentálnosť pri elektronickej kapele. Pred koncertom som bola skôr zbežný poslucháč, jeho tvorba mi neladila do ucha. Po Roxy štvrtku vnímam jeho hudbu inak, asi viac rozumiem a neprestávam počúvať.