Petr Ostrouchov (Animal Music): Ježišmarjá, doufám, že to máš nahraný!

S hudebníkem a vydavatelem Petrem Ostrouchovem, který stojí za labelem Animal Music, jste si mohli přečíst rozhovor v listopadovém čísle, v rámci titulního tématu věnovaného Lence Dusilové, jejíž album Řeka právě u Animal Music vyšlo. Ovšem hned následující titul – koncertní album Dagmar Voňkové, nazvané lakonicky Archa – je tak povedený a v dobrém slova smyslu výjimečný, že nás to donutilo oslovit Petra ještě jednou. CD Archa představuje unikátní koncert, který u příležitosti významného životního jubilea Dagmar Voňkové proběhl před dvěma lety v rámci programu festivalu Struny podzimu. Nadžánrové písně legendární písničkářky na něm představil „all stars tým“, ve kterém se sešli například Beata Hlavenková, Dorota Barová nebo Marcel Bárta. S Petrem Ostrouchovem o Arše, nutném odstupu i nenahraditelnosti živých koncertů.

Odkud vzešel nápad na speciální vystoupení Dagmar Voňkové?
Její písně mě fascinují už od dob dospívání, díky mojí starší sestře jsme měli doma obě její první elpíčka, co vyšla v 80. letech. Myšlenku, jak by asi zněly v nějakém větším aranžmá, jsem nosil v hlavě dlouho a vždycky jsem je zaplašil s tím, že v jednoduchosti je přece síla. Ani jsem nevěděl, kudy na to. Před třemi lety tato myšlenka náhle ožila, následkem jednoho mého rozhovoru s Honzou Hřebejkem, který je paní Voňkovou fascinován stejně jako já. Řekl jsem si, že už bych možná věděl, jak na to, tedy žádný orchestr a armáda smyčců, ale spíše subtilnější barevný souzvuk hudebníků s představivostí, smyslem pro improvizaci a citem pro píseň. Tedy přesně takových, jejichž alba už delší dobu vydávám v Animal Music.

Jak probíhala realizace projektu? Jak dlouho trvala příprava?
Byl jsem tehdy členem umělecké rady festivalu Struny podzimu a nápad se k mé radosti zalíbil i dvěma kolegům z rady, s nimiž jsem program festivalu sestavoval – Vilému Spilkovi a Guyi Borgovi. Právě jim jsem vděčen, že se koncert nakonec uskutečnil v rámci festivalu, v ideálním prostředí Divadla Archa, dokonce k životnímu jubileu paní Voňkové. Sestavil jsem jakousi „all stars“ kapelu z lidí, kteří jsou nejen skvělí hudebníci, ale též zkušení autoři, takže jsem mezi ně rozhodil i aranžérské povinnosti. Sám jsem si pietně zaranžoval některé starší kusy, na nichž jsem s Dagmar Voňkovou vyrostl. Příprava byla poměrně rychlá: repertoár jsme vybrali cca měsíc předem, rozhodili jsme si mezi sebe aranže a pak jsme intenzivně zkoušeli dva dny před koncertem, s generálkou v den koncertu.

Uvažovali jste předem o tom, že by mohlo dojít k vydání nahrávky koncertu?
S vydáním jsem rozhodně nepočítal, nahrávku jsem si pořídil víceméně pro jistotu, do archivu, s tím, že se uvidí. Vizionářsky zapůsobil Ondřej Bezr, od kterého mi hned po koncertě přišla textovka: „Ježišmarjá, doufám, že to máš nahraný!“

Proč nahrávka vychází až dva roky po koncertě? Upravovali jste ji nějakým způsobem?
Měl jsem na koncert tak skvělé vzpomínky, že jsem nechtěl riskovat, že bych si je poslechem nahrávky zkazil, že bych zjistil, že to třeba vůbec dobré nebylo, že se mi to z pódia jen tak zdálo. S Marketou Lazarovou Zdeňka Lišky, kterou jsme taky dělali na Strunách podzimu a vyšla pak na CD, byla pauza dokonce tříletá. V jarní koronapauze jsem si nahrávky konečně pustil a zjistil, že jsou poznamenány typickými aspekty živých záznamů: jsou v nich nějaké chyby, ale současně je tam slyšet energie, která bývá na vydařeném koncertě unikátní a ze které vznikají jedinečné chemické reakce. Paní Voňková zpívala v životní formě, doslova letěla na křídlech aranží a moc mě bavilo to poslouchat. Tak jsme to po kouskách s Milanem Cimfem v Sonu smíchali, od května do srpna letošního roku.

Samozřejmě to teď bude znít trochu jako utopie nebo v nadsázce jako provokace, ale nestálo by za to podpořit vydání alba Dagmar Voňkové, případně jeho vinylové edice, pokud k ní dojde, dalším vystoupením této výjimečné sestavy? Bylo by to vůbec možné?
Hned po koncertě přišlo několik lidí s dotazem, kdy zase budeme hrát. Byl jsem nadšený do toho jít a zkusit udělat pár repríz, když už to bylo nazkoušené, ale bylo to skutečně komplikované produkčně a vzhledem k počtu zainteresovaných lidí i finančně. Navíc jsem nechtěl riskovat, že bychom si pokazili dojem z toho, co se povedlo v Arše, že to mohla být náhoda, zázrak vzniklý z té neuvěřitelné energie, která přišla z publika, z nervozity, natěšení a stresu z intenzivních příprav. Teď se sice koncerty nepořádají, ale pokud to situace dovolí a bude zase možné aspoň trochu plánovat, možná by to chtělo reprízu. Vinylovou edici asi zkusím zrealizovat, když se mi povede ji zafinancovat.

Vzhledem k letošní situaci a nemožnosti koncertů se všichni hudebníci snaží dostat svou hudbu ke svým fanouškům, záplava streamovaných koncertů už nás unavuje asi všechny. Přesto se i tady najdou zajímavé a přínosné příklady, například album Nicka Cave Idiot Prayer: Alone at Alexandra Palace. Cave dokázal z jednoho povedeného online koncertu „vytěžit“ nejen pozornost on-line publika, ale také výjimečný koncertní film a album. Mohla by tohle být cesta? Přemýšlel jsi o něčem podobném s nějakým ze svých projektů? Nabízí se například Vladimír Mišík, případně Lenka Dusilová.
Já vůbec nejsem příznivcem živých nahrávek, když už tak i s videoprvkem. Raději chodím na koncerty – živá hudba je nenahraditelný zážitek a konzumace hudby ze záznamu je úplně jiná disciplína. Samozřejmě jsou výjimky, například prostřednictvím živého alba Kate Bush si rád připomínám možná nejlepší koncert, který jsem kdy viděl – její úžasný comeback v roce 2014 v Londýně. Živé album Dagmar Voňkové vzniklo jako vedlejší produkt koncertu, když jsem si uvědomil, že to možná byla neopakovatelná akce a že by byla škoda to nezkusit přiblížit i lidem, kteří tam nebyli. Paradoxně jsem letos vydal dvě živá alba – ještě jazzová parta kolem Luboše Soukupa nahrála dost nadupané koncerty v kodaňské Christianii, taky svým způsobem jedinečné. Nijak koncentrovaně se tomu ale věnovat nechci, dávám i dál přednost na jedné straně studiovým nahrávkám, kde se dá hrát se zvukem a s aranží, a na druhé straně skutečným živým koncertům, na které se už hodně těším.

Osobně mi přijde, že se letos zajímavých koncertních alb urodilo hodně, i když možná je to jenom náhoda nebo spíš dojem, který vychází ze skutečnosti, že na koncerty jednoduše nemůžeme. Ale stejně mám pocit, že tahle „disciplína“ – tedy koncertní album – v poslední dekádě, dvou celkem vymizela, až na žánrové výjimky. Možná by tohle mohl být jeden z efektů covidu, že díky nemožnosti vyjet na turné bude víc času na pořádné zpracování koncertních záznamů, které si podle mého názoru pořizuje vlastně docela hodně kapel. Může tohle fungovat v českém měřítku?
Předpokladem toho, aby vycházela živá alba, která budou skutečně živá, tj. nic na nich nebude přetáčeno, je, že je budou nahrávat skutečně profesionální hudebníci se schopnostmi dobře hrát a zpívat. Bez potřeby editace, ladění, studiových overdubů a tak dále. Už tím je dáno, že v nějakém masovém měřítku si to v Česku, primárně v pop music, nedokážu představit. Ale třeba živé album s nějakým neopakovatelným elektronickým setem by bylo něco jiného, to by mohlo mít své hodnoty, kouzlo „tady a teď“. Efekt covidu podle mě letos přinesl naopak hodně studiových alb, protože hudebníci, kteří najednou přestali koncertovat, měli čas věnovat se skládání nového repertoáru a nahrávání. A jak jsem říkal, těším se na opravdové živé koncerty. Živé nahrávky je (bohužel, nebo spíše naštěstí) nenahradí.