PIN 2023: Post Pop Blow Out

„S makedonskými kapelami je radost spolupracovat, protože nemají vůbec žádná očekávání,“ tvrdí poněkud sveřepě místní hudebník před kulturním multiprostorem MKC (Kulturní centrum mládeže) ve Skopje. Tvrdí to s velkou dávkou přesvědčení doprovázenou odstínem ironie, jehož hloubku neumím rozklíčovat. Vzhledem k premiérové návštěvě makedonského podniku si netroufám jeho tvrzení hodnotit, dojmy si ovšem odvážím úplně jiné. Festival PIN v roce 2023 oslavil deset let na scéně, a to s integritou, přirozeností a hrdostí.

Očekávání byla velká. O PIN Music Conference & Showcace, jak zní celý název listopadové přehlídky, se mezi známými a spolupracovníky z celé Evropy hovoří jako o nezapomenutelné akci, podobné superlativy se váží k městu samotnému. Už cestou z letiště začínám chápat proč, mozaika opulentních brutalistních staveb, paneláků, starobylých budov i zflikovaných přístřešků je okouzlující a… návyková. Tady nejsem naposledy, opakuji si, ještě než zastavíme u centra festivalu. A nic se na tom nezměnilo až do konce zájezdu, přestože jsem poslední den při hledání budovy archivu místní univerzity zabloudil. Prý úchvatnou stavbu jsem nenašel, dotěrnou smečku toulavých psů v setmělých uličkách okolo mešity Sultan Murat ano. Nebylo to tak dramatické.

DESÍTKA V ERBU

„U nás nebudeš muset nic řešit, o všechno se postaráme,“ psala mi pár týdnů před akcí Nela Pešovska z festivalového týmu. Měla pravdu, o tom žádná, hlavně ale od prvních chvil bylo jasné, že tady bude dobře. Podobně přátelská a nekonformní atmosféra provází bratislavský Sharpe nebo lublaňský Ment, akce, na které se pravidelně vracíme. Michal Kaščák z Pohody pravidelně opakuje, že PIN je jeho nejoblíbenější showcase. Pocit spokojenosti roste ve chvílích, kdy se konečně vydávám do útrob nečekaně rozlehlé budovy, místní record store nechme pod čarou, několik sympatických sálů zatím také, ale prostor pod schody, kde se konají legendární „záchodové“ koncerty, zaujme okamžitě a ještě bez kapely, podobně jako místnost zvaná Kitchen Disko, kde o třicet hodin později skáčeme na Mattweho set. Jako doma.

Výročí je znát na každém kroku, už od slavnostního zahájení, na kterém se do omrzení promítají záběry z fotbalového utkání Anglie vs. Makedonie z roku 2002. Špílmachr Artim Šakiri s desítkou na zádech dává gól z rohu. A znovu a znovu. Číslo hovoří jasně, stejně jako následně promítaná zdravice anglického promotéra Martina Elbourna (Knebworth, Glastonbury a další), velkého příznivce PINu. Podobným špílmachrem je na místní scéně Login Kočiški, šéf festivalu a jeden z klíčových promotérů na Balkáně, který zahájení pozoruje s potutelným úsměvem z patra foyer MKC. Nepochybuji o tom, že právě on vybral fotbalovou smyčku, jeho pověstný smysl pro humor se propisuje do snad všech materiálů festivalu, včetně hrátek s termíny jako Československo, nebo dokonce Jugoslávie. Nostalgie, gamble nebo futurismus? Všechno jedno. Jisté je, že hned po prvních desítkách minut ve festivalovém víru začínám chápat, proč se o PINu vypráví s nadšením. A nebude to jen rakijí, kterou tady nemůžete minout.

První den buřila na záchodech srbská punková formace Keni nije mrtav, ostudu rozhodně neudělala ani česká reprezentace Ilæy a Nivva, přestože jim prostředí ne úplně přálo. Nivva se s rozdělenou LED obrazovkou parádního sálu Dancing Hall 25 May a příliš konkrétními světly poprala velmi důstojně, podobně jako Ilay Bal Arslan, vystupující zase ve drobné Cinema Stage, která připomínala víc školní třídu než koncertní venue. Ale i tahle specifika patří k věci, hned několikrát mi přišlo, že další Frosina Hall zase hostí umělce, pro které sál situovaný na sezení není nejvhodnější. Což platilo hned první den pro místní hvězdu Zarinu Prvasevda, jejímuž chytlavému fusion jazzu, folkloru a R&B by slušelo tančící publikum. Podobně jako gdaňskému sextetu Klawo, jejichž set patřil k vrcholům přehlídky.

CHYTIT TEMPO

Na basistu Artura Szalszyho z Klawo narážím před MKC den po jejich koncertě, otázka na to, jak se jim hrálo před sedícím publikem, musela padnout. „Bylo to divné, že,“ říká a dodává, že se jim to občas stává. Na energický set, plný swingujících synkop, breakbeatů i bujarého skákání ale podivné umístění nemělo zásadní vliv, s Arturem se bavíme o budoucnosti, s Klawo se brzy uvidíme i na dalších akcích a deska, kterou chystají na příští podzim, by mohla vést k nějakým koncertům u nás. I podle ohlasů patřil koncert Klawo k těm nejlepším, podobně jako smršť v podání barcelonské dvojice Pinpilinpussies. Raquel Pagès a Ane Barcena předvedly šťavnatou porci garážového punku, jejich energie byla nakažlivá a poslední festivalový den náramně nápomocná. Komisní Cinema Stage jejich set přežila, ale bylo to o fous. Skvělé.

Překvapila amsterdamská trojice Baby’s Berserk, o které už se mluví nějakou dobu. Sevřený prostor Club Stage jim sednul (podobně jako o den dříve chorvatským Tús Nua, které se představily v nové sestavě). Baby’s Berserk reprezentuje zejména Lieselot Elzinga u mikrofonu, která nešetří nasazením ani šarmem, razantní synth punk baví i dojímá, navíc se přistihuji u toho, že souhlasím s odvážným přirovnáním k Roxy Music nebo Blondie z promo textu. Elzinga je také módní návrhářkou se zálibou v avantgardě i glamu, název její kolekce z roku 2020 Post Pop Blow Out by mohl sloužit jako popisek tvorby kapely. Na konci září vydala u berlínského labelu Toy Tonics eponymní debut a minimálně závěrečná Dancing with the Fish mi od koncertu hraje od v hlavě podezřele často.

Slovenský soubor Vydrápená bužírka punk systém na záchodech stíhám sotva na chvilku, Blame Your Genes na stejném místě o den později vůbec. V koncertním tempu, které je v MKC závratné – začíná se v devět večer a do jedné jede chvílemi až šest scén – to není nic nečekaného, o to víc pohlcující je šrumec, který tu panuje. Pořadatelé hlásí na sociálních sítích rekordní návštěvnost, takhle se má slavit. Občasné časové posuny či technické potíže jsou zvládány s úsměvem a lehkostí, nikdo si z toho moc nedělá, a to je vlastně v pořádku. Na závěrečné tancovačce Loginovi gratuluji a říkám něco ve smyslu, že jsem si ten chaos moc užil. „Proč chaos?“ opáčí s údivem a má vlastně pravdu. Důležité je chytit tempo, napojit se, nikoli pátrat po systému. Post Pop Blow Out.

PLNÝ PŘEKVAPENÍ

Rytmus i pestrost PINu dokazuje také škála jeho návštěvníků, včetně delegátů. Zdaleka není pravidlem, že by se na showcasech potkávali špičkoví profesionálové typu PR specialistky Nikki McNeill nebo šéfa agentury Charmenko Nicka Hobbse s undergroundovými promotéry ze Srbska nebo Kosova. Ismail Myrseli pomáhal nedávno s koncertem brněnských Sinks v Prištině, s Laurou Ferrero si povídáme o koncertě Vellocet Roll, který v létě pořádala v Bělehradu. Hoši přijeli z výletu vyloženě nadšení, je pěkné o pár měsíců později zjistit, že podobné pocity panují i na straně druhé. Povídáme si o bělehradské scéně, Laura doporučuje koncert tamních Laplander. Nebýt jí, tak bych o osobní vrchol přehlídky možná přišel. Intenzivní produkce trojice připomene tanečnost a eleganci tureckých Lalalar, daleko nebude ani Vladimir Lenhart se svými kazetovými kouzly. Hutný elektro podklad, folklórní echa, řezavá kytara. Vtahující a návykové, jako celý PIN.

Cesta do MKC mě každý den vede po nábřeží řeky Vardar, míjím dvě snad totožné mohutné dřevěné lodě, jedna z nich je vybydlená, druhá nabízí luxusní restauraci. Nedaleko mostu Very Acevy stojí fast food Teteks, informace na banneru hlásící založení v roce 1970 zaujme, podobně jako fronta před kioskem. Skvělou pljeskavicu si dávám během tří dnů hned dvakrát. Podobně jako pečené kaštany, které v centru prodávají na každém rohu. (Jsou lepší než v Seville, a to je co říct.) Na nábřeží stojí další menší dřevěné objekty, v noci působící zdánlivě opuštěně, ve dne se ale jejich okna otevřou a prodejci nabízejí staré knihy a LP. Věděl jsem, že jugoslávský label Yugoton vydával spoustu desek, o kterých jsme si v našich zemích mohli nechat jen zdát, ale že mezi nimi byla také skvělá Eternally Yours polozapomenutých australských punks The Saints nebo Fulfillingness' First Finale od Stevieho Wondera, překvapuje. Platí se pochopitelně pouze hotově, tak se s prodavačem pokouším domluvit, že se pro ně stavím následující den. Vypadalo to, že si rozumíme, ale příští odpoledne nacházím stánky zavřené. Musím se vrátit.

Festivalové turné, které mě během listopadu zavedlo hned do třech zemí, bylo náročné, ale jsem rád, že skončilo tady. PIN je podobně jako město, kde se odehrává, plný překvapení. A snad i začínám rozumět, proč se tolik známých a kamarádů na konci listopadu do Skopje každý rok vrací. Tak pestrou dynamiku má jen málokterá akce. Nakonec si na tempo zvyknu tak, že málem zmeškám letadlo. PIN není bezchybný, dokonalý, ani se tak netváří. O to může být bližší. Takže – všechno nejlepší a... Bravo.