Pink Floyd a vážná hudba ve Vaňkovce

Kdybyste se mě ptali, jaký že je rozdíl mezi takzvaným rockem a takzvanou vážnou hudbu, hned řeknu, že nevím a že mě to nezajímá. Nikdy jsem neměl chuť se tímhle zaobírat, hudební zážitky jsem dělil podle toho, jestli mě dokážou strhnout, nebo ne. Asi jsem buran. Ale jsem rád za oživení velkolepé pinkfloydovské suity Atom Heart Mother a vlastně jsem rád za to posunutí vnímání. Jsem rád, že se Pink Floyd nehrají jenom v kontextu cirkusově pojatých tribute projektů, ale i ve spojení se skladbami z pera soudobých skladatelů té takzvané vážné hudby. Myslím, že minimálně některé skladby Pink Floyd si takový typ ocenění zaslouží. A to neříkám jen proto, že Pink Floyd jsou jedna z mých nejzásadnějších kapel.

Celý večer pod hlavičkou Filharmonie Brno, konaný v industriálním prostoru brněnské Vaňkovky (čistě pro pořádek: řeč je o galerii čerstvě přejmenované na Richard Adam Gallery, ne o tom obchoďáku), zahájila Tavenerova skladba Svjatyj pro violoncello a sbor, vycházející z pravoslavné duchovní hudby, a symfonie Doctor Atomic Johna Adamse, inspirovaná výbuchem atomové bomby. Zejména ta první byla silná a v dobrém slova smyslu jímavá. V prostoru, z něhož dávno zmizely všechny stroje, se rozlévá duchovní atmosféra jako v katedrále, industriální architektura monumentální slévárny je na chvíli čistá gotika... Ale během přestávky bylo vidět, že naprostá většina lidí čeká na Pink Floyd.

Jestli kdysi Roger Waters i David Gilmour prohlásili, že by desku Atom Heart Mother nejradši navždy vyhodili do koše, je tohle oživení ten nejlepší dumpster diving. České nastudování skladby z roku 1970 vzniklo z iniciativy violoncellisty Jana Bárty a poprvé bylo představeno loni v chrámu Sv. Barbory v Kutné Hoře v rámci Mezinárodního hudebního festivalu. V brněnském uvedení spolupracoval pod taktovkou Stanislava Vavřínka orchestr Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor Brno a zkušení studioví hráči: Martin Krč na klávesy, Michal Kašpar na gilmourovskou kytaru, na basu Vladimír „Guma“ Kulhánek a za bicími Martin Vajgl. Jména, která běžně vnímám spíš ve spojení s reklamou na velké hudební e-shopy, ale tenhle večer se řemeslná zručnost rockových harcovníků počítala.

Atom Heart Mother zněla skvěle. Z úvodního zmatku se vyloupl velkolepý motiv, klenutý stejně monumentálně jako strop staré továrny. Melodie violoncella zněla srdceryvně a průrazně stejně jako teskná oblá kytara, podkres kláves byl hmatatelně hutný, v ústředním motivu dechy ostře a naplno kvílely, thereminová mezihra Martina Vajgla a Jana Bárty vytvořila příjemný hravý kontrast v patetičnosti suity a v momentě, kdy vzadu za orchestrem vstal poprvé sbor, pocítil jsem fyzické mrazení v zádech. Všechno bylo zkrátka tak, jak to mám vtištěné hluboko v paměti z dob, kdy jsem Floydy sjížděl celé dny a Atom Heart Mother vynášel na oltář nejvyšší, možná ještě vedle Dark Side of the Mood a Echoes.

Drobné melodické kudrlinky a odchylky od původních partů podpořily celkové vyznění a rozmáchlý zvuk mnohokrát předčil jakoukoli nahrávku. Čirá radost byla vidět na všech zúčastněných a hlavně na violoncellistovi Janu Bártovi, který stojí za nastudováním suity. Jestli tady něco chybělo, byl to jedině strakatý kravský zadek z obalu desky. A moje sedmnáctileté já se rozpouštělo blahem a přálo si, aby to nikdy neskončilo. Na iniciační kapely se prostě nedá zapomenout.

Jestli to byl rockový koncert nebo večer s klasikou, to pořád nevím. Oblek jsem neměl, jestli se to počítá podle toho. Ale cítil jsem, že projekty a koncerty jako tenhle mají smysl, který přesahuje úzký rozměr zážitku určeného jen pro skalní fanoušky.