Placebo bez vedlejších účinků

Placebo se do Čech vrací v podstatě s každou novou deskou, navíc je to kapela, za kterou jsou fanoušci schopni cestovat po celém světě. Tudíž se fronta před Lucernou několik hodin před otevřením sálu dala očekávat. Skalní příznivci musí být vybaveni několika vlastnostmi – trpělivostí, výdrží, trochou uměleckého talentu na transparenty, i svaly, aby se zvládli poprat o první řadu a kapelní relikvie. Trsátko, paličky, setlist... A samozřejmě nesmí chybět slušné kapesné, aby se dalo utratit u merche.

Jenže Britové nejsou metalová kapela, aby je v kotli vítaly pupkaté máničky. Vyhublá bledá mládež, podobná svým ještě vychrtlejším idolům, hodiny čekání mnohdy nevydrží, takže záchranáři začali sbírat zemdlelé už před začátkem.

Roli předskokana získala pražská čtveřice Luno. Těžko by se této úlohy zhostil někdo jiný lépe, obě uskupení mají ledasco společného. Melancholické hlasy Emy Brabcové i Briana Molka se táhnou jako med, jedná se však o hořkosladkou pochoutku s více než malým obsahem neveselých textů. Značný díl setu pocházel z první desky, vkusu vyprodané Lucerny pražská čtveřice vyhovovala, všímavější část publika ale těžko odtrhávala oči od levého balkonu, kde support sledovala hlavní hvězda večera se svou suitou. Pozorní však byli i čeští muzikanti, kteří na konci rozdali nevyužité láhve s vodou unavené první řadě - pravděpodobně tak zabránili několika dalším kolapsům. Početný tým Placeba zvládl proměnu pódia bleskově, dle počtu kytar se dalo snadno spočítat, že nevystoupí jen samotné trio.

Do Prahy dorazila trojice Molko, basák Stefan Olsdal a bubeník Steve Forrest spolu s několikaletými spoluhráči, basákem Billem Lloyem, kytaristou Nickem Gavrilovicem a houslistkou Fionou Brice. Startovalo se B3, skladbou ze stejnojmenného, rok starého EP, hned jako třetí zazněla ochutnávka z nové desky Loud Like Love. Eponymní skladba téměř zaráží svým pozitivnem, láska už není pro Molka jen destruktivním citem, naopak upozorňuje na její vznešené podoby. Jen kdyby přitom tolik nebalancoval na tenoulinké hranici mezi „Placebo stylem“ a prostou popinou. Pozorovatele večera překvapilo, s jakým nadšením byly průměrné novinky přijímány a odzpívávány slovo od slova, na úkor starších hitů jako Every Me Every You. Molko umí oslovit mladší publikum, až to vypadá, jako by se na posledním albu vžíval do role jakéhosi mentora. Too Many Friends patří k tomu lepšímu, co na Loud Like Love nalezneme, není ale varování před škodlivostí sociálních sítí, s doprovodem tklivých houslí, trochu nenápadité? O to víc vynikly výborné pecky z desky Meds, jako Space Monkey, Post Blue nebo Infra Red, Molkův charakteristický „mečák“ na naléhavosti rozhodně s lety neztrácí. Ve srovnání s předchozími koncerty u nás tentokrát cosi chybělo. Profesionálně odvedená show postrádala momenty překvapení, každý z hráčů se zdržoval bezpečně na svém písečku, nadšení tryskalo jen z hyperaktivního Forresta, jehož potetovaná muskulatura by vydala na samostatný komiks. Možná by vše bylo jinak bez doprovodných muzikantů, trio by se bez nich bez potíží obešlo a večer by možná dostal větší „ajfr“. Komunikace s diváky zůstala u krátkého Olsdalova roztleskávání sálu na etapy a Molkova prohození „díky“. Image nedotknutelných božstev zůstala bez poskvrnky, zda-li nutně, je diskutabilní, obzvláště když byl ještě před pár lety frontman schopen seskočit z pódia k prvním řadám.

Čtyřpísňový přídavek, úklona a sbohem, další rvačka pod stagí o zbylé setlisty a rozchod. Kdybychom byli ve škole, vysloužili by si Placebo trojku. Dobré, ale ne dechberoucí. Od kultu se čeká víc než jen dobře odvedená práce.