Pohoda Festival: Django Django. Kde je kříž? (den druhý)

Je načase se ptát, proč se Pohoda opakovaně umístila v žebříčku padesáti nejlepších festivalů na světě vydávaným CNN. Ve společnosti Coachelly, Glastonbury a Roskilde (a pravda, i Obscene Extreme) si může připadat jako chudý příbuzný. Vzdálenosti mezi stagema jsou kratší než půl hodiny chůze blátem a dá se dokonce dostat téměř kdykoliv dopředu k pódiu. Je tady velmi málo lidí, kteří přijeli kvůli nějakému headlinerovi, ale o to víc těch, kteří nepřijeli kvůli jediné kapele. Zdá se, že půlka studentů z Bratislavy tady brigáduje a ta druhá se baví. Netvrdím, že u zahraničních monstrakcí tomu není podobně, ale fakt, že to Kaščák a spol. dokázali vytvořit v našem prostředí, je asi ten důvod, proč je jedna laťka v žebříčku pro Pohodu rezervována naprosto právem.

Znáte kapely, na které přijde do klubu pár lidí a na festivalu dokáží zaplnit stan a vytvořit pohodovou atmosféru? Francouzi Naive New Beaters jsou přesně ten případ. Vintage oblečky, pseudonymy a velmi příjemný electropop. Být o něco tvrdší, tak připomenou LCD Soundsystem, ale takto to bylo na ještě ospalé odpolední roztančení. Ve francouzské linii pokračovali, tentokrát i s francouzskými texty, Babylon Circus. Ničeho zajímavějšího než ska se od nich nedočkáme, ale francouzština je na tom roztomilá. A na prosluněném prostranství u slunečnic to jelo v letním stylu.

O něco vážnější performanci předvedla švédská pěvkyně Karin Park. Minimalističtější a hubenější Beth Ditto s hutným basový podkladem a sexy hlasem pobíhajícím několika oktávami. Bezprostřednost ovládla stan a mimo čisté tóny Karin ovládala i analogovou mašinu, co vypadala jak šifrovací stroj z druhé světové války a vydávala i podobné zvuky. Záhada archetypálního metalového bubeníka v triku Slayer, uvolněně hrajícího klasické taneční beaty, se vyřešila na konci, kdy ho Karin představila jako svého bratra Davida. Doufám, že si z něho metaloví kamarádi moc neutahují.

To druhé známé zpěvačce na K se vystoupení až tolik nepovedlo. Kate Nash, jak už má poslední dobou ve zvyku, zvolila drsnější aranžmá svých skladeb a pokusila se vytvořit rockovou show na jednom z hlavních pódií. O kolik víc jí to sluší v intimnější poloze pouze s klavírem, kdy pospolitou jednoduchost skladeb vyvažuje návykový britský přízvuk. A ve stejnou dobu předváděli podobně neuspokojivý set Mixhell, což je projekt bubeníka Igora Cavalery ze Sepultury a jeho ženy. Rodinné projekty fungovat můžou (Karin Park a ehm... Kelly Family) nebo také nemusí. Mixhell jsou druhý případ. Byl zážitek vidět Cavaleru naživo v částech, kdy dostával víc prostoru, ale elektronika byla nudná a bez inovace. Vysoká fluktuace lidí ve stanu mě donutila přemýšlet, jestli by nakonec Cavalera Conspiracy nebyli přijatelnější volbou.

O. Children už si koncertováním ve střední Evropě zvládli vydobýt určité postavení a jejich temný post-punk by si možná zasloužil ještě temnější hodinu. Jednoduché riffy, neustávající tikot basy a halucinogenní zpěv. Jedna z věcí, co se dá poslouchat v jakékoliv poloze dlouhé hodiny. Ve stejném složení, jen o něco pozitivnější hudbu předvedli Bloc Party. Po delší pauze se vrátili se čtvrtým albem Four, které jen tak tak udrželo laťku předchozích, ale živá vystoupení jsou věc druhá. Pokud si pamatuju správně, tak v roce 2009 hýřil na koncertech frontman Kele Okereke vtipy, scházel mezi lidi a dělal mnohem větší show než teď. Začarovaný kruh vlažného obecenstva a vlažné kapely přerušil až závěr vystoupení při západu slunce. Bloc Party jsou zpět, jen už to není taková párty.

Django Django se postarali o největší překvapení dne. Kdo na ně šel kvůli škatulce indie rock, ten asi moc nechápal (co teprve ti, kdo mysleli na Tarantina), ale ani znalci desek nemohli čekat tak originálně pojatý koncert. Psychedelická party s neuvěřitelným drivem, místy britská verze Animal Collective. Všemožné bicí nástroje jako bonga a tamburína hrály prim, všudypřítomné pozitivní vibrace, zechovaný zpěv, veřejná jam session. Znovu zavlály nad hlavami britské vlajky a tentokrát opravdu hrdě.

Už z programu bylo vidět, jak moc si organizátoři cení Atoms for Peace. Jeden z jejich mála evropských koncertů měl ten luxus, že na ostatních stagích v jejich čase nic nehrálo. Je potřeba ukázat Yorkeovi, že je tady spoustu lidí a že musí přijet i s tou druhou kapelou. Upřímně, nejsem velký fanoušek Radiohead a ani deska Atoms for Peace mě moc nebaví. Za nejpozitivnější aspekt jejich koncertu považuju konečně krásně slyšitelnou basu Fley (typicky v sukni mimochodem, fanoušci RHCP museli zamáčknout hodně slz) a melancholicky taneční potenciál některých skladeb, který tvořil bubeník Joey Waronker. Asi jako u Radiohead platilo, že jste se do toho museli dostat. A pak to nakonec bylo vlastně příjemné a neinvazivní. Těžko posoudit, zda by dosáhli takového věhlasu a festivalového prime timu, kdyby nebyli tak super(skupina), mám pocit, že velká většina lidí na ně šla opravdu jen ze zvědavosti. Jestli je zklamali nebo ne, netuším, kdoví, co si myslelo zamyšlené publikum.

Francouzské duo Justice momentálně objíždí festivaly se skromným DJ setem. Žádný obří pult ani kříž (kromě jednoho fanouškovského z pet lahví), šli na to úplně odjinud než den předtím Major Lazer a hlavně Diplo. Z moře rovných beatů nechávali velmi opatrně na povrch vyplouvat hity, které se následně zase nořily do houseových ploch. Od patnáctiminutového instrumentálního intra se intervaly mezi nimi postupně zkracovaly a teprve až v samotném závěru jsme se dočkali podobné sekvence známých beatů, jako předváděl Diplo celý set. A musím říct, že oba dva přístupy jsou podobně funkční. Návaly nadšení, když publikum rozpoznalo první tóny povinných pecek D.A.N.C.E., We Are Your Friends nebo Civilization vykompenzovaly fakt, že si spousta lidí přála klasičtější set jako na živácích. Ale to by zase nedošlo na všechno to retro, Queeny, Rasputina, Prodigy. V dnešní době se vyplatí zamyslet nad tím, že nezazněl jediný breakbeat. Justice si vystačí se 4/4. Škoda, že po nich nakonec kvůli problémům nezahrál Erol Alkan. Justice hráli dlouho, ale podobně promyšlených mixů není nikdy dost.