Pohoda je slabé slovo

Máme za sebou další festivaly, mj. Colours, ale já stále myslím na Pohodu. Festival, který nemá v mnoha směrech obdoby. Popis k pochopení jeho výjimečnosti je nedostačující. Dokonce i ten, kdo věří, že je to vrchol evropského programu, je příjemně překvapen. Na 16 let Kaščákova moudrého vedení představivost neznalého nestačí. A i když spousta slastných nálad a úsměvů při návratech z festivalů do reality mizí, v případě Pohody je opar spokojenosti dlouhotrvající.

"Pohoda" je subjektivní vjem, v případě slovenského festivalu kolektivní, davová radost. Pohoda festival si vynucuje velmi neobjektivní hodnocení, byla strhující. Dokonalý zvuk u 99% koncertů a dokonale návazná dramaturgická skladba přinesli zážitky na celý život. U mnoha koncertů jsem si dokonce musela přečíst reportáže, já, sama reportérka. Nedokázala jsem vnímat, co se skutečně děje. Především u nejjasnozřivější hudební elity: Nicka Cavea a Thoma Yorka. Tělo zůstalo stát, duše se vydala na pouť. A pokud někdo neocenil právě tyto koncerty, bylo to pro jejich komplikovanost. Žádné poslechovky, jen změť silných emocí a kázání v nečitelných tvarech. Nemusíte mít rádi ukvíleného Yorkea, ale Atoms for Peace mají navíc zajímavou pódiovou show a pohybově hyperaktivního Fleu. Tenhle tandem dokáže uřknout, a tak zahraniční servery hodnotí jejich aktuální šňůru jednoznačně (správně): 9/10. Caveovi s Bad Seeds pak patří definitivní prvenství a celé mé srdce. Z každé sentence jeho představení je jisté, že poznal víc než většina z nás. Jeho výstup znepokojuje, ale jak se bránit? Šarm a ohromující moc Cavea ovládly publikum především v The Weeping Song nebo Mermairds (všichni už víme, že existují). Za to, že oblažil i People Aint No Good a Into My Arms by zasloužil blahořečit, jenže v Higgs Boson Blues přivítal Lucifera a nastalo peklo. O posledních skladbách vím už jen to, že jsem se vzrušením jen tak tak udržela na nohou. U Push the Sky Away jsem chtěla pokleknout, u zvonové a ve finále brutální Red Right Hand tak mnozí z nás učinili.

Trochu střízlivěji jsem dokázala vnímat, byť s velkým vypětím, hubeňoučkou fatalistku s krkolomným názvem iamamiwhoami (krásně se to plete). Žena, vědma, dlouho tajemná Švédka Jonna Lee vyprodukovala za poslední léta pouze dotažené a nezaměnitelné koncepty. Z části dance a disco, z části sofistikované syntetické post-electro s postrockovou grandiózou. Její netypická, stínová choreografie byla dramaticky sexy a došlo i na kožich stvoření z videí. Pokud můžu prosit, její kanál na youtube je co do režie a nápaditosti královským klenotem – sledujte.

Za analýzu by stál i Bonobo s kapelou – jeho nový vokální objev potěšil. Szjerdene není tak egocentrická jako Andreya Triana, nevyčnívá, naživo reaguje a komunikuje mnohem laskavěji, zdá se být umělecky "krásnější". Bonobo s novým osazením (např. Reverendem Greyem, ex-Cinematic Orchestra) přehrál téměř celou letošní desku a protože je The North Borders pečlivě vypiplaná, míním ho chytit na aktuálním turné ještě jednou. Stejně jako u Zrní: jsou natolik draví, že strčili zavedence typu Kaiser Chiefs či Bloc Party do kapsy. Umem, zábavností i drivem. Co si budeme nalhávat, hvězdinky britské scény jsou po deseti letech na pódiu trochu unavené. Ricky Wilson nás měl na háku zcela, Kele Okereke jen zčásti.

Každopádně je u Pohody velmi těžké přestat chválit, takže raději už jen přehledově: Justice byli naprosto nejpřísnějším a nejintenzivnějším vystoupením, diktátorské DJs velení by nás připravilo po další hodině o život. Major Lazer jsou opravdoví nadsamci, kteří umí párty jako málokdo. Malata odehráli standardně vymazlený electroswingový set a trsalo se díky nim až do svítání. Jediným zklamáním ročníku byl podivně nevýrazný Amon Tobin, který bezdůvodně zkrátil set (bez vizualizací!!!) o celou půlhodinu. Kdo viděl ISAM, nevěřil svým smyslům. Těžko se to říká, ale byl vlastně nudný.
Na závěr už jen perlička: páteční poledne zpříjemnilo swingování Hot Serenaders, Serenaders Sisters, elegantní Milan Lasica a jeho kolega, taktéž retronostalgik, Ondřej Havelka. Že oprašování hot jazzů a kdejakých evergreenových balad přináší svérázné potěšení, to se ví. Je ovšem až zarážející, jakou grácií a jak půvabným důvtipem oplývá pan Lasica. Když se vnutil předčasně na pódium, humorně komentoval: „Jsem tak starý, ale stále ma to baví! Prišiel som, lebo se už nemôžem dočkať! A uvažte: Na texty už nevidím, ani si je nepamätám, a aký mám úspech!“ Foxlór, roztomilý patvar, podle Havelky „čistě umělecká záležitost“, pod názvem Jaj Zuzka, Zuzička, tanga nebo slavný Tatranský expres jsme si pobrukovali celé odpoledne.

A sobotní poledne patřilo premiéře unikátní Československé filharmonie. Zkusím to přiblížit. Popíjíte šťávu z čerstvě porcovaného kokosového ořechu, vane osvěžující vánek, slunce svítí, azurová obloha a virtuózové k tomu podávají Vltavu nebo českou a slovenskou hymnu. Máte? Pohoda je slabé slovo.