Poly (Insania): Tenkrát po tom byl hlad

Insania vydala letos v únoru šesté řadové album GRRRotesky a jestli se něčemu smějí, je to jisto jistě lidská blbost a omezenost. Falešný kněz Poly si ve svých obsáhlých kázáních rád rejpne a nechá být. Ať si každý přebere sám. Na hudební scéně se Insania pohybuje od roku 1987 a má za sebou nemalý vývoj jak žánrový, kde se potkali s hard rockem, punkem nebo elektro metalem, tak přechod od angličtiny k češtině. S jejím frontmanem Polym (Petrem Pálenským) jsme si povídali o vývoji kapely, jak se proměňuje jejich publikum a jak rychle se mění on sám v tom, co jej baví. Rozhovor rozšiřuje obsáhlé interview, které vyšlo ve Full Moonu #132.

Co v současnosti posloucháš?
Teď je trend dělat takový rozervaný věci, to se mi líbí. A vlastně jsem smutnej, že nedržím kontakt se současnou scénou. Třeba náš basák Kaldera pořád něco sdílí na Facebooku a já z toho nic neznám. Mám pocit, že je strašně moc dobrých kapel. Když mě bylo třeba dvacet, tak jsem věděl v Brně o dvou třech kapelách, který stály za to, a teď je jich snad pět set dobrejch, jakože z kterých se ti nekroutí prsty na nohou trapností, když to slyšíš. Takže se to strašně posunulo. Já jsem vyrostl vlastně v mnohem jednodušším světě, ale rád bych si v té současné scéně udělal trochu pořádek. Potřebuju neustále poslouchat nový věci. Někteří moji vrstevníci mě tahají třeba na Kreator a podobný věci, co jsme poslouchali před třiceti lety, jenže já to pak už zavrhl. Mívám to často, něco naposlouchám, strávím to a jdu od toho. Už dávno neposlouchám metal. Po něm jsem měl éru Pink Floyd, pak byl Seattle a všechno z Ameriky bylo dobrý. Následovala dobrá vlna numetalových kapel, ale taky jsem šel časem od toho. Z těch starších věcí bych si dovedl představit, že jdu na koncert tak maximálně AC/DC nebo Motörhead, což už nepůjdu. To mi přijde, že nezestárlo a není trapný ani teď. Protože třeba Metalica sice není trapná, ale už je nuda. Ale jsou lidi, co nový věci vůbec nevstřebají a chodí na to starý. Já si potřebuju objevovat a dost často to dělám přes YouTube, protože mě baví právě ten vizuál. Rád se dívám, jak to celý působí, baví mě sledovat, jak u toho ta kapela vypadá.

Je složení vašeho publika stejné nebo se taky mění?
No to se strašně proměňuje. My jsme vždycky někde nabrali část publika a jiný jsme zase zradili. Začali jsem metal hardcore a do punku. To nám metalisti nemohli přijít na jméno. Pak jsme poztráceli ty pankáče. A pak jsme se snažili o popovější přístup, i když na to nemáme. Jakože dělat zpěvný písničky. No a pak přišla ta syntetická fáze, což spousta lidí nevydýchala.

Jakože jak jste si to mohli dovolit?
Nebyli na to zvyklí, že jo. I můj zpěv se změnil. Přestal jsem křičet a spíš jenom tak nějak sarkasticky deklamuju, a to taky není ani metalový ani punkový. Já si vždycky dělám prdel, že ti naši původní posluchači už asi umřeli. Ale myslím tím, že spíš odumřeli, protože tu muziku, na kterou jsme je nachytali už dávno, neděláme.

Ne každej je AC/DC, aby dělal všechny desky stejně.
Tos trefila dobrou kapelu, protože já je mám rád a přivedli mě vůbec k chuti hrát na kytaru. Jako kluk jsem maloval a psal nějaký romány, co nikdy nevyšly. A pak jsem slyšel Back in White, a to bylo zjevení. Pak teda ještě Pražskej výběr. Já je respektuju, ale sám nejsem vhodnej typ, co dokáže dělat každou desku stejně. Mají tam sice nuance, ale tak malý, že je to v podstatě ten samej rytmus, stejný riffy. Podle mě tu kapelu musí mít jako něco, co je dobře živí a spousta lidí na planetě to má rádo, ale bokem si možná dělají něco, co je víc baví, jen to nikoho nezajímá.

Insanii jste zakládali spolu s Martinem Malečkem, který je už docela dlouho starostou pro Brno-sever. Je to tak?
S Malečkem a Tomášem Vrbíkem. Dost jsme si spolu odžili, když nám to pak STB po pěti koncertech zatrhla. Byli jsme v prváku na vejšce, tehdy nebylo jednoduchý se tam dostat, oni byli na právech a já na anglistice. Vyhrožovali nám, že nás vyhodí. Na angličtinu brali ze sedmdesáti pět a já byl šťastnej jak blecha. Nám bylo asi dvacet a byli jsme fakt vyhukaní. Takže jsme přestali hrát a založili si Skimmed a hráli jen pro kámoše ve sklepě a pak naštěstí přišla revoluce. Ale Skimmed pak jel ještě dlouho a objeli jsme s tím taky Německo, Maďarsko, Švýcarsko. Tenkrát po tom byl hlad.

Bylo lepší mít kapelu v devadesátkách? Lidi chodili?
Po revoluci jo. To jsme i hráli v Berlíně dva večery za sebou a byl to pro nás ohromnej zážitek. Ale ony se ty devadesátky docela adorujou a už si nikdo nevzpomene, že pak vzápětí nastoupilo techno a všechno smetlo. Jednak přestali chodit lidi a jednak začaly být dost jiný možnosti, jak se bavit. Dokonce si pamatuju, že se už tehdy říkalo, že živá hudba úplně zanikne. Což tvrdili hlavně technaři. DJ udělal techno párty a měl narváno. Pavel Tesař tak třeba odrovnal klub Mersey, kde my jsme začínali. Tam byli lidi naučení chodit a on je z tama vyhnal, protože si tehdy dovezl z Anglie vizi, že rocková hudba končí. Já ho chápu, ale ten klub nebyl na techno dělaný. Když to pak zkoušel znovu obnovit, už se tam ta stará garda nevrátila. My jsme s první deskou objeli republiku a hráli za každou cenu všude a leckdy jsme dostali možná tak na benzín a každej druhej koncert byl pro pět, deset lidí. Ale devadesátky byly supr v tom, že v rádiu hrály kapely, za který ses nemusela stydět.

Rozhovor rozšiřuje interview, které vyšlo ve Full Moonu #132.