PQ - Perfect Quality (Pražské quadriennale)

Pražské Quadriennale dosáhlo svého konce a v pražských domech a palácích, které posloužily velkolepému festivalu jako výstavní prostory, bylo během posledního víkendu mnoho nadšenců i umělců, kteří konečně mohli lehce polevit a podívat se na odvážné a ještě odvážnější nápady scénografů z celého světa. Zasvěcení návštěvníci i nic netušící chodci ale netrpěli nedostatkem performance ani v ulicích, aneb zase bylo co fotit, na koho troubit, nad čím se pozastavit a nad čím kroutit hlavou. V případě takových monstrózních akcí je už předem jasné, že nemůžete vidět všechno, člověk musí opatrně vybírat a rozvažovat. Moje sobotní cesta vedla do…

… Galerie Jaroslava Fragnera, jejíž nevelké výstavní prostory dokázaly pojmout celý festival Glastonbury. Malby na stěnách odkazující k interpretům, kteří na tomto legendárním festivalu vystupovali, jako Paul Simon, stejně tak jako zásadní proekologická a antinásilnická hesla, útočící na zraky všech. Ve středu místnosti se pak díky sérii projekcí mohl člověk přenést na samotný festival a získat velmi sugestivní představu o tom, jaká je tam atmosféra a kolik bahna, podivínů a stanů se tam vejde. Záznamy dosud nepromítané z roku 2014.

… do Náprstkova muzea, kde už byla v plné pohotovosti speciální finská výprava. Kmen. Polozapomenutý zákon, zakazující nosit masky na veřejných demonstracích, který připomněla komisařka výstavy Kmeny a umělecká ředitelka PQ v jedné osobě Sonja Lotker, dostává na frak. Ve chvíli, kdy vstoupí do ulic maskovaní příslušníci stejného kmene, mohou upozornit viditelným na neviditelné. Precizně oděná skupinka studentů kostýmního výtvarnictví na Aalto University School of Arts v Helsinkách byla vyladěna do nejmenších detailů. A nechyběl ani neustále přežvykující sob v ženském těle. Nehladit, kouše. Nadšení turisté, třímající lososy a hrdě nesoucí všechny náležitosti svých netradičních folklórních oděvů, procházeli metropolí, obdivovali vše kolem a neúnavně pózovali. Oficiální asociace finského turismu.

… do Kafkova domu. Výstavy zemí a regionů. Čtyři patra plná nápadů, na které můžete coby potencionální kreativci hledět a tiše blednout závistí nad tím, že vás to nenapadlo dřív. Čím jednodušší, tím působivější. Litevský minimalismus, lapající svítící vážky do kýblů bez dna. Alternativní vesmír Kubinia, který má svá instruktážní videa a speciální pravidla. Španělský kaleidoskop, dýchající stěna z Ruska, za níž snil svůj sen divadelní režisér V. E. Mejerchold s doprovodnou publikací, ověnčenou zlatou medailí, německý Oblak, složený z tisíce fotografií prací téměř dvou stovek scénografů – sám v přeplněném pokoji, srbští studenti neustále hledající sdílený městský prostor za pomoci kresby do projekcí veřejných budov, arménské panenky se svými malými majitelkami, pozdějšími oběťmi genocidy, s hudbou Tigrana Hamasyana. Jen malý zlomek z toho, co vše se dalo v nadupané expozici vidět.

… do Clam-Gallasova paláce. Skvělá kanadská instalace, situující divadelní scény do dřevěných latrín – míst, jež v tomto případě symbolizují klid, izolaci a fakt, že inspirace často přichází právě tam, kde ji nečekáme. Navíc nacházející ironickou paralelu s tématem sdíleného prostoru. I ten nejintimnější prostor je sdílený.

… zpátky do Náprstkova muzea, kde už se srocovali unavení modří hrdinové. Stárnoucí muži v kostýmech Supermanů mají svá léta, své tempo a svou důstojnost. Akce italského Švýcara Massima Furlana a statečných seniorů z centra Elpida poukazuje také na tenkou hranici mezi tím, co ještě vidět je a co už vidět není, a také na pomíjivost času, který se spolehlivě postará o to, aby žádnému hrdinovi nepadl modrý trikot pořád.

A takhle by se dalo pokračovat do nekonečna. Přehlídka toho nejlepšího z umění divadla a jevištního prostoru je za námi. Snad bude za čtyři roky znovu. To bude tak akorát na přečtení katalogu.