Anna Mašátová | Články / Reporty | 25.02.2013
V záplavě českých hudebních kapel patří Čankišou bezpochyby mezi to nejlepší, co můžete na tuzemských pódiích spatřit. A spolu s granáty, křišťálem a Krtečkem se stali také výborným vývozním artiklem, na který můžeme být právem hrdi.
O to smutnější byl pak pohled do poloprázdného sálu. Jsou snad v hlavním městě hudební fanoušci tak líní nebo zmlsaní, že si nenašli cestu do Rock Café v hojnějším počtu? Ať tak či onak, příchozí jistě nelitovali a s klidem přijali i opožděný začátek.
Od vánočního večírku roku 1998, kdy se dala kapela dohromady, uběhla dlouhá doba, během níž Čankišou vystoupili v devatenácti zemích. Od festivalu v Trutnově přes slovenskou Pohodu, maďarský Sziget až do vzdálených končin jako Rainforest World Music Festival v Malajsii či Manapany Surf Festival na ostrově Réunion. Jejich zatím poslední deska deska Faÿt se dokonce tři měsíce držela v první dvacítce evropského world music žebříčku WMCE.
A stejně tak jako jsou různorodá místa, kde hráli, je i paleta, ze které namíchávají výsledný zvuk, více než pestrá. Zemitost bigbítu se prolíná se šamanskými zpěvy, a pokud se zaposloucháte pozorněji, možná vám v uších zaduní mořský příboj, před očima zatančí spoře oblečené karnevalové tanečnice v Riu či zabečí ovce.
Čankišou rozhodně ten večer sebe ani publikum nešetřili a dokázali, že „šou“ nemají v názvu jen tak. Svižný průřez tvorbou nabral mnohdy až ďábelskou rychlost. Od nejnovějších skladeb jako Faÿt přes pastorální klasiku Borrega, údernou Zuha a Bekábo či melancholickou Mangé pou le Coeur jste skončili s utancovanýma nohama u Anay Yo a nepostradatelné Jeba ma Miluna. Sestavě Heřman, Kluka, Synák, Krajíček, Kluka, Senko a Mrázek to hraje tak dobře, že pokud někomu upsali duše výměnou za talent, stálo to za to.
Jestli si myslíte, že jen francouzština dodá písni poetičnost a angličtina punc velkého světa, pusťte si cokoliv ve slunečním jazyce Čankijů. Příští možnost, jak si procvičit prastará slova, mají Pražáci (a nejen oni) už 19. března na Febio Music Festivalu.
Čankišou
21. 2. 2013, Rock Café, Praha
foto © Barka Fabiánová
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.