Pragueshorts: Philippe Kastner (Deniska umřela), David Payne & Tomáš Navrátil (Baroko)

Shorty poosmnácté. V národní soutěži největší domácí přehlídky krátkých filmů se potkalo ke dvěma desítkám titulů, oslovili jsme tvůrce a tvůrkyně některých z nich, abychom zjistili, kam chodí, když chtějí vidět kraťasy, co pro ně tenhle formát znamená a které krátkometrážní filmy mají v oblibě.

PHILIPPE KASTNER / DENISKA UMŘELA

Jako první odpovídá Philippe Kastner, autor dojemného animáku Deniska umřela, který byl po loňské premiéře na Berlinale nominován třeba na Cenu české filmové kritiky.

Deniska umřela je film kouzelný mimo jiné tím, že nikdy nesklouzne k dojení slz, aniž by přestal být dojemným. Jak moc jste se snažil udržet pod kontrolou, aby se z tesknění po zemřelém pejskovi nestal kýčovitý doják?
Při práci jsem se nebál kýče. Věděl jsem, že výtvarno s kytičkami a ornamenty bude pro některé lidi trochu moc, ale měl jsem v hlavě nějakou představu a chtěl jsem ji co nejupřímněji převést na plátno.

Film se mi během psaní scénáře mnohokrát proměnil pod rukama, například nápad s barevným snovým světem přišel až v průběhu. Původně to mělo být více doslovné a dokumentární, protože jsem chtěl sdělit mnoho konkrétních vzpomínek na Denisku. Nakonec jsem však došel k tomu, že film emočně vyzní lépe, když některé věci předám v obecnějších metaforách. Z těch konkrétních vzpomínek zůstala ve filmu například místa u řeky, kam jsem chodil Denisku venčit.

Jak vnímáte možnosti prezentace krátkých filmů v českém prostředí? Je jich dost? Zlepšuje se to, anebo naopak?
Krátký film obecně je záležitost pro filmové fanoušky, kteří tyhle věci vyloženě vyhledávají, protože z praktických důvodů se filmy distribuují hlavně na festivalech, případně na VOD platformách. Nemůžu tedy říct, že je to úplně mainstream, já sám jsem většinu takových filmů viděl na festivalech.

V českém prostředí vzniká mnoho krátkých (především studentských) filmů a mnoha z nich se evidentně daří i v zahraničí. Je pro mě ale těžké odhadnout, zda se to poslední dobou zlepšuje nebo to tak bylo vždycky a já to jenom nevnímal, protože jsem se v tom prostředí nepohyboval.

Je pro vás krátký film mezifází před celovečerákem? A co ve vás tato představa probouzí?
Někdy se říká, že napsat dobrý krátký film může být těžší než napsat dobrý celovečerák. Nevím, zda s tím můžu souhlasit, ale krátká forma má jistá omezení, se kterými se dramaturg musí vypořádat.

Pro mě není krátký film odrazový můstek k celovečeráku, navíc pro animaci je to velice důležitá, snad i nejsvobodnější forma. Při plánování celovečerního animáku musí člověk výtvarno a techniku často přizpůsobit produkčním aspektům a málokdy si režisér film sám animuje. Krátký film oproti tomu může být zcela autorský.

Váš oblíbený krátký film od tvůrkyně/tvůrce, kteří se následně globálně proslavili?
Zmíním film OPAL od Jacka Staubera, který dělá hudbu a experimentální animace na svém na YouTube kanále a posledních pár let tvoří pro Adult Swim. Podobný případ je i Lee Hardcastle, který dělá plastelínové stop-motion horory, jako je například jeho Ghost Burger, a jehož si taky před nějakou dobou vzal pod svá křídla Adult Swim, coby kolébka experimentálních animátorů!

DAVID PAYNE A TOMÁŠ NAVRÁTIL / BAROKO

Po dojetí legranda – odpovídají David Payne a Tomáš Navrátil, autoři komediálně pojatého Baroka, filmu na pomezí gymnaziální pičičandy a mockumentu o lidech, které vzrušuje architektura.

Váš film je o vzrůšu, které protagonistovi způsobuje baroko. Který umělecký styl způsobuje erekci vám a jaké umělecké projevy vás jí zaručeně zbaví? David: Doufám, že se Jonáš Vdoleček moc neurazí, až si to přečte, ale... rád se občas se svojí holkou podívám na nějakou pěknou renesanci.

Tomáš: Vždycky říkáme, že máme rádi věci, co se nebojí být blbý. Naopak nás rozčilují věci, co se berou moc vážně. Univerzální klíč na to asi není, ale v Zeměploše Terryho Pratchetta se objevuje krédo: „Nikdy nevěřte věci, jejíž manuál váží víc než věc jako taková.“ Stáli jste někdy v galerii, kde jste si o kusu prkna přečetli několik stran textu, nebo viděli film, pro jehož pochopení jste museli následně přečíst několik článků?

Kam míříte vy, když chcete vidět krátké filmy?
David: Dostat krátké filmy k divákům je těžké všude na světě – myslím, že české prostředí v tomhle směru není vůbec špatné. Kromě Pragueshorts, kde se neukazuje nic než krátké filmy, najdete krátkometrážní sekci na každém českém filmovém festivalu. Na internetovou distribuci famáckých filmů existuje VoD služba famufilms.cz (což se našeho Baroka ovšem netýká). Přál bych si, aby v tomhle směru byla aktivnější Česká televize – když se člověk hodně snaží, tak na iVysílání pár relativně současných kraťasů najde, ale je toho málo a není to moc vidět. Přitom na FAMU i jinde vznikají v posledních letech fantastické krátkometrážní věci.

Tomáš: Souhlasím s Davidem. Myslím, že právě online prostředí má rezervy: Paradoxně by měl být krátký film pro dnešní dobu ideální formát, ale je těžké donutit diváka kouknout na něco nového, od čeho vůbec neví, co čekat. A pravda, já se u oběda na experimentální film od neznámého autora taky koukat nebudu. Řešením je podle mě kurátorství v rámci online platforem a tím dát divákovi aspoň nějakou záruku jeho očekávání.

David: Skvělým příkladem takového konceptu je cyklus Love, Death and Robots na Netflixu. Podobně by mohlo fungovat něco jako krátkometrážní Black Mirror, ale v rozličných žánrech. Na takový cyklus krátkých filmů z celého světa, které by k sobě volně pojil třeba westernový nebo satirický žánr, bych se díval moc rád.

Je pro vás krátký film mezifází před celovečerákem?
David: Ani jeden z nás dvou teď nepřipravuje celovečerní film, takže u nás tohle určitě neplatí – naopak spolu stříháme další kraťas. Rád bych si jednou natočil i autorský celovečerní film, ale je to jen jedna z možností, jak se může filmový tvůrce realizovat. Krátkometrážní film je za mě svébytný a plnohodnotný audiovizuální formát, nemám tedy silnou potřebu utíkat od něj pryč.

Tomáš: Mám to podobně. Myslím, že nás hodně baví proces vytváření filmu a celovečerák by nám dal prostě příležitost užít si tohle déle a důkladněji, ale to je tak všechno. Osobně si dovedu představit, že by nám více slušela třeba tvorba nějaké minisérie. Ale k zaměstnání nám myslím kraťasy úplně stačí – mám pocit, že Davida opustí přítelkyně, pokud bude ještě jednou neustále po nocích stříhat film.

David: Budeme si z ní muset udělat střihačku a zapojit ji!

Váš oblíbený krátký film od tvůrkyně/tvůrce, kteří se následně globálně proslavili?
David: Mám hodně rád Fricasse od Martina Krejčího, Jiřího psa uprchlíka od Tomáše Wińského a Mein kroj od Martina Duška. Ani jeden z těch tří režisérů teda asi není úplně „globálně proslavený tvůrce“, ale přijde mi, že tyhle krátké filmy se jim zatím nepodařilo ničím překonat – přestože už točí celovečerní filmy. Kdybych mohl doporučit jednu jedinou věc z jejich tvorby, tak to bude právě ten kraťas. No, a pak jsou samozřejmě skvělí Svěrákovi Ropáci, i když tam bych si to stejné říct nedovolil.

Tomáš: Já šalamounsky půjdu spíš po dílech než tvůrcích. Můj oblíbený krátký film je Rampa od Chrise Markera, který se stal předlohou pro mnou neméně oblíbených 12 opic Terryho Gilliama. Za nás oba taky můžu uvést Taiku Waititiho a jeho Co děláme v temnotách, film, který tvůrce jak proslavil, tak byl původně kraťas. Z televizní tvorby jsem nadšený z původně párminutových skečů Philomena Cunk's Moments of Wonder, které se rozrostly do svébytného několikahodinového seriálu, postupně i ve spolupráci s Netflixem – důrazně doporučuji každému milovníkovi mockumentary či absurdního humoru.