Pragueshorts: Greta Stocklassa (Bzukot Země), Marie-Magdalena Kochová (3MWh)

Shorty poosmnácté. V národní soutěži největší domácí přehlídky krátkých filmů se potkalo ke dvěma desítkám titulů, oslovili jsme tvůrce a tvůrkyně některých z nich, abychom zjistili, kam chodí, když chtějí vidět kraťasy, co pro ně tenhle formát znamená a které krátkometrážní filmy mají v oblibě.

Tentokrát odpovídají režisérky Greta Stocklassa, jejíž životopisný dokument BLIX NOT BOMBS jste mohli vidět v loňské kino distribuci, a Marie-Magdalena Kochová, jejíž 3MWh byly v premiéře uvedeny na nedávném festivalu v Rotterdamu.

GRETA STOCKLASSA / BZUKOT ZEMĚ

Bzukot Země zachycuje absurdní i povědomou šarvátku o to, jak formulovat zprávu mimozemským civilizacím. V kontaktu se současnými tématy je i film 3MWh, který volí atmosféričtější cestu.

V Bzukotu Země se potkávají postavy zastupující různé názorové proudy. Když se z odstupu podíváte na současnou společenskou debatu, co vás na ní nejvíce frustruje a v čem naopak vidíte naději?
V tomto ohledu se situace ve společnosti od vzniku Bzukotu ještě zhoršila, je polarizována kvůli konfliktům ve světě a propast mezi generacemi nebo jen lidmi odlišných názorů vzniká i v rámci jedné rodiny.

Frustruje mě, že imperativem není snažit se pochopit souvislosti a pokusit se zjistit co nejvíc informací k danému tématu, ale přidat se k jednomu nebo druhému táboru. Čím hlasitěji a invazivněji budu hlásat svůj názor, tím víc jsem přispěl/a k „dobru“.

Možná to vychází také z frustrace, že vidíme, kolik hrůz se ve světě děje, se kterými jako obyčejní občané nemůžeme moc dělat, tak takhle alespoň ulehčujeme svému svědomí od výčitek, že my jsme v pohodě. Nevím... Naději vidím momentálně v meditaci.

Jak vnímáte možnosti prezentace krátkých filmů v českém prostředí? Kam míříte vy, když chcete vidět krátké filmy?
Myslím, že minimálně dokumentární snímky mají možnost prezentace zejména skrze festivaly jako MFDF Jihlava a Jeden svět. Co se týče hraných, je to horší, kromě filmových pásem v rámci různých přehlídek o ničem moc nevím. Jít na dvacet minut do kina nemá pro většinu lidí asi moc smysl, ale přišlo by mi hezké, kdyby se častěji pouštěly krátké filmy jako předfilmy, podobně jako je tomu u koncertů s předskokany.

Přirozenou platformou je jinak VOD, díky seriálům jsme zvyklí sledovat kratší příběhy a možná zažijí teď krátké filmy renesanci právě díky naší roztěkanosti. Ostatně Netflix už také představil pár krátkých filmů, například od Wese Andersona.

Je pro vás krátký film mezifází před celovečerákem? Zajímá vás tenhle formát?
Co se týče mé vlastní tvorby, tak ano. Na škole jsem studovala dokument a hrané filmy točila spíše z vlastní iniciativy, abych alespoň trochu věděla, co produkce hraného filmu obnáší. Bez té zkušenosti bych neměla sebevědomí se pustit do hraného celovečerního filmu s rozpočtem v řádu miliónů.

Přijde mi to ale také jako dobrý trénink, zkusit si odvyprávět dobrý příběh v omezeném čase a s omezenými prostředky. Poslední dobou se dívám častěji na krátké filmy, zejména svých spolužáků, a seriály kvůli času, ale celovečerní formát vnímám stále jako ten „hlavní“. Což je možná má omezenost, protože vím, že udělat dobrý krátký film není jednoduché a někdy vás může zasáhnout i jedna jediná minuta z videa na internetu víc než dvě hodiny v kině.

Váš oblíbený krátký film od tvůrkyně/tvůrce, kteří se následně globálně proslavili?
Začátky Rubena Östlunda jsou skvělé, jeho krátké filmy Incident v bance a Scéna z mého života č. 6882 jsou geniální jednozáběrové situace, jsou v nich vidět jeho pozorovatelské schopnosti a specifická filmová řeč, kterou později rozvinul ve svých prvních celovečerních filmech a od které se, bohužel, později trochu odklonil.

MARIE-MAGDALENA KOCHOVÁ / 3MWH

3 MWh jsou přitažlivé mimo jiné tím, jak balancují mezi patinou vyvolávající dojem, že se tu vše děje spíše v minulosti, a futuristickým vibem. Jaká myšlenka či inspirace byla na začátku celého projektu?
Pro mě je zásadní, aby se látka, na které pracuji, dotýkala současných témat a reflektovala stav společnosti. Scenárista Josef Kokta napsal před pár lety povídku o muži, který si stanovil maximální limit své spotřeby elektrické energie a musí se rozhodnout, do čeho vloží tu, která mu v životě zbývá. Hluboce se mě ta povídka dotkla a rozhodla jsem se ji rozpracovat jako film, protože vyjadřovala určitou úzkost a nevyhnutelnost příčin a následků.

Vyrostla jsem v době vize nekonečného růstu a nekonečné spotřeby, ale společnost v současné době čelí mnoha krizím způsobených právě touto vizí. Náš film vychází z vědeckých studií, ze kterých plyne, že kvalita života silně koreluje s množstvím spotřeby energie, avšak pouze do určité hodnoty. Cokoliv nad tuto hranici již nedělá zásadní rozdíl. Přitom dnes spotřeba každého z nás tuto hodnotu několikanásobně převyšuje. Ve svém důsledku je tak tento film pro mě symbolickou úvahou o době, kdy se spotřeba a naděje tak trochu vylučují.

Jak vnímáte možnosti prezentace krátkých filmů v českém prostředí?
Osobně mám pocit, že v českém kontextu je krátký film stále vnímán spíše jako studentský film, což je strašná škoda. Odráží to nicméně realitu, kdy většinová produkce krátkých filmů opravdu pochází z FAMU nebo jiných filmových škol a mimo toto prostředí vznikají pouze jednotky krátkých filmů.

V profesionálním prostředí se zatím nevyplatí vytvářet krátké filmy, a to právě proto, že jejich následná distribuce je velmi komplikovaná. Ač mám pocit, že se situace velmi pomalu zlepšuje, krátké filmy stále chybí ve větším zastoupení i v kinodistribuci. O to víc jsem vděčná za filmové festivaly, které krátkometrážní tvorbu uvádějí nebo – jako Pragueshorts – se na ni zaměřují.

Je pro vás krátký film mezifází před celovečerákem?
Pro mě je svébytnou kategorií, ve které fungují jiná pravidla a nabízí jiné možnosti než celovečerní tvorba. Vždy vnímám jako výzvu koncentrovat veškerý děj, myšlenky a témata do omezeného prostoru několika minut. Zároveň je to plocha, která mi umožňuje si vyzkoušet a ověřit tvůrčí postupy, kterým bych se chtěla věnovat i v delší stopáži.

Váš oblíbený krátký film od tvůrkyně/tvůrce, kteří se následně globálně proslavili?
Mám strašně ráda švédský snímek Desetimetrová věž (2016) pro jeho koncept, komplexitu a velmi přesné formální zpracování vzhledem k tématu.